Příruční výrobna neuspokojení a touhy

„Pořád jen čekám, až za mnou přijde... až zarachotí klíč v zámku, až přestane dělat všechny ty věci, které dělá, až se zvedne od počítače.“ „Nic jí /mu nebrání být se mnou, ale ona jako by si hledala důvody, aby nemohla.“ „Když chci být blíž, musím si vymyslet důvod, záminku, na kterou slyší.“ „Když pak je se mnou, je to slast, ale nikdy to netrvá dost dlouho. Vždycky to ukončí dřív, než mám dost.“ „Když k ní přijdu, hladí mě, ale stejně mu / jí to nevěřím. Dělá to bez nadšení.“ „Nebaví ji / ho to se mnou. Tváří se, že jo, ale já tomu nevěřím.“ „Nevnímá mě, necítí. Musí to být podle ní. Není to o mně, ale o ní / něm. „Musím se přizpůsobit. Musím dělat, co on / ona chce. Být tam pro ni, pro n

Činy jsou prodlouženou rukou emocí

Průběh našeho dětství určuje naše postoje v dospělosti Určuje, jaké pocity a emoce budeme prožívat v jednotlivých typových situacích Čím více zranění, tím více negativních emocí A pocity a emoce jsou tím, co určuje kvalitu našeho života, ne faktický obsah života ... Všichni víme, namátkou, že: ... peníze nám štěstí nezajistí ... sláva a uznání nám štěstí nezajistí ... láska hodného partnera nám štěstí nezajistí (pokud nás naše zranění například nutí vyhledávat nedobytné objekty nebo mentory, kteří nás povznesou z naší „ubohosti“) A tak dále Nejde o to, co děláme a co se nám děje, ale jak tuto situaci hodnotíme a jaké emoce v nás vzbuzuje ... Pokud v sobě nosíme velké trauma, míváme málo nadh

Požadavky partnera rozbíjejí

Každý člověk usiluje o rovnováhu Chce zmírnit svůj strach a posílit radost a spokojenost Chce vazbu na druhé, ale přesně v takové vzdálenosti, aby neúměrně nevzrostl strach z pohlcení Chce svobodu, ale přesně v té míře, aby ještě cítil naplnění z citové vazby a nezačal narůstat strach z osamění ... Každý člověk, který žije a dokonce i ti v kómatu (a z filosofického pohledu dokonce i ti po smrti) jsou ve stavu jakési psychické rovnováhy, ať už si ji zajišťují jakkoliv - třeba kompenzačně přejídáním, pitím, běháním ultra maratónů, mnohahodinovým pláčem, nekonečnými telefonními hovory, samotou, dlouhým spánkem, krátkým přerušovaným spánkem, přepracováním, smrtí... Psychi

Stagnující vztah: zůstat nebo odejít?

Můj článek o hibernaci na některé působil dojmem, že se pohybuji v rovině úvah: zůstat nebo se rozejít? Tak to ale není „Nespokojujte se se stagnací“ neznamená „Odejděte“ Ať je váš vztah jakkoliv vyhořelý, je takový jen kvůli strachu na obou stranách opět se přiblížit jeden k druhému a prožívat bolest Jeden z vás může při pohledu zvenčí vypadat jako dominantní tyran a druhý jako submisivní oběť, ale ten strach je u obou stejný U „tyrana“ – člověka, který musí stále vítězit, je strach skrytý, často i před ním samotným, ale je tam Tyran je většinou tyranem proto, aby nebyl obětí, jako v době, kdy byl dítě Volí jen mezi A a B, širokou paletu možností, jak se chovat, ve své mentální mapě nemá ..

Život prožitý v hibernaci

Moji rodiče spolu vydrželi celý život, říká mi spousta lidí A pak se dozvím, že máma přestala s tátou spát už před 30 lety, že 25 let spolu už nespí v ložnici, jí „spolu“, jen když přijde návštěva a ještě si táta vezme talíř k malému televiznímu stolku a ve všední dny si jen něco namaže v kuchyni Povídají si jen čistě provozně Že spolu vlastně nemají ani oční kontakt (protože dívat se do očí, to už je vazba) Že byl táta celý život vzteklý a vybíjel si to na všech kolem, jen k tomu sexu svou manželku zkrátka přimět nemohl ... Hibernují Už 30 let, z nedůvěry v sebe a svět, zamrzli v trýznivé situaci, jejíž trýznivost se naučili nevnímat, jen tátovi pořád roste tlak a máma má nějaké ženské prob

Manipulativní a mocenské strategie po rozchodu

Většina z lidí, kteří se rozhodnou opustit partnerský vztah, neodcházejí ve stavu spokojenosti samých se sebou Obvykle se jim hlavou nehoní něco jako: Mám tak skvělý džob, vlastně poslání, jsem krásná, kamkoliv přijdu, lidi mě mají rádi, tvůrčím způsobem se realizuju Ráda jen tak sedím na zahradě nebo v lese a cítím hluboký klid nebo se ve městě dívám na to veselé hemžení a je mi do zpěvu ... Odcházejí proto, že jim něco bytostně chybí S ohledem na dvě typově největší traumata, ke kterým dítě může v dětství přijít, se buď cítí osaměle anebo nepřijímaní, bez hodnoty V patách těmto dvou velikánům spěchá zástup dalších – například touha být partnerem rozvíjen, tažen vpřed, pokud rodiče (hlavně

Zamilování do života

Malé dítě ještě neví, kdo je a kam patří Jestli je v pořádku být, kým je nebo se za to má stydět Jestli je kolem hojnost lásky nebo si musí každý ždibec odpracovat, odposlouchat, zasloužit Jestli má vnitřní hlas, kterému má naslouchat anebo je tu všeobsažný katechismus božích (rodičovských) pravd a v životě jde jen o to, nasát přikázání lidí v mocenské pozici a fungovat podle nich Jestli ho v hlavním vztahu (v dětství s rodiči) čeká jen křivda a zklamání, ale může se sytit vedle (u dědečka a babičky, v dospělosti u milence) Jestli má důvěřovat lidem anebo jestli důvěřují jen slaboduší hlupáci Jestli si má věřit nebo je bezpečnější moc nevyčnívat Jestli je převážně pěkné být naživu anebo je ž

Hanba matky

Maminky lidí ve středním věku se narodily do doby plné předsudků Ještě za mého dětství bylo hanbou při školním dotazování na poměry v rodině říct, že maminka nežije s tatínkem, ale s druhem Co teprve za jejich dětství, zvlášť pokud žily na vesnici nebo malém městě ... Slýchám mnoho starých příběhů o babičce, která byla svobodnou matkou A další příběhy, o nejistých biologických otcích, kdy si celá vesnice šuškala, že babi dědu uhnala, protože už nosila pod srdcem dítě jiného (zřejmě ženatého, kterého pak buď milovala nebo nenáviděla do konce života, a s ním i dítě) O ženách, které po rozvodu, na křesťanské vesnici, před hanbou zachránil děda, který si babi vzal ... U těchto žen se pak většino

Náš příběh lásky

Často mi lidi říkají: Já nemám problém s matkou, mám problém s otcem Své potíže se sebehodnotou, závislost, jakousi nanicovatost a prázdnotu připisují despotickému nebo chybějícímu otci Často ale přehlížejí, že při luštění kódu svého dětství se musí podívat na svůj celý „příběh lásky“ Ostatně, brzy vyjde pravda o mámě najevo Většinou stačí pár indicií, jako věty (na maminku toho bylo moc, obětovala se pro nás, táta jí nepomáhal, úderem 8:30h jsem musel stát u vysavače, i kdyby trakaře padaly – bez výjimek, o ničem se nediskutovalo, nikdo se nás na nic neptal, když mi byly dva, šla studovat vysokou školu, chce, abych se jí věnovala, jako ona babičce...) ... Prázdné matky ze studeného odchovu

"Tohle jsem si už řešil"

Psychologie a psychoterapie je velmi mladá věda Vždyť teprve psychoanalýza přišla s „revoluční“ myšlenkou, že nelze pouze pěstovat pozitivní myšlení a zaměřovat se dopředu na cíle a vize, protože existuje něco jako černá skříňka - myšlenek a emocí potopených kdesi v Mariánském příkopu našeho nevědomí – která stále vysílá svůj naléhavý sos signál a rozvrací naše snahy být racionální a být pány svého života ... Sigmund Freud tedy přišel s převratnou myšlenkou, že je potřeba dívat se také nazpět a zvědomovat obsahy oné černé skříňky Přesto, ještě i po něm, přišly v psychologii nové směry, které se snažily význam nevědomí potlačit a pracovat s psychikou jaksi konstruktivněji, přímočařeji... prot

"Udělám všechno pro lásku"

V kulturní psychoanalýze existuje pojem sebezapírající typ Je to člověk, který se díky určitým vlivům v dětství orientuje na harmonii a soulad s druhými Usiluje o blízkost i za cenu sebepopření Přizpůsobuje se, omlouvá, vysvětluje, ustupuje Zdravé sebeprosazení leží někde mimo jeho žebříček hodnot anebo bývá alespoň pravidelně obětováno na oltář „souznění“ a klidu Oddaně sloužit pro (výměnou za) lásku je jeho heslem a sladkou vizí ... Všimla jsem si jednoho rysu, který s touto životní strategií chodívá ruku v ruce Bude to asi tím, že jsou radary tohoto člověka maximálně vyladěny na vnímání potřeb druhých a uzavřeny směrem k sobě... ... možná proto má tento člověk potíž se

Je tato doba normální?

Lidé často rádi filozofují o tom, jestli je tento svět normální Jestli je tato doba normální Jestli jsou oni sami normální Jestli je normální být nenormální v nenormálním světě Jestli normální člověk může přežít v nenormálním světě Jestli je vůbec možné být normální v nenormálním světě ... Jako u jakékoliv diskuse, často není vůbec důležitý postoj mluvčího k tématu, důležitější je jeho samotný výběr tématu Proč mu v hlavě leží témata Normální já Normální svět Podle mého názoru je to stále totéž Důvodem je nepřijímání jeho spontánních projevů rodiči v raném dětském věku Kritika dítěte nebo dokonce výsměch Vydělování dítěte, jeho stavění na pranýř: Ty jako bys ani nebyl náš Po kom ten kluk je?

Hledání poslání

Ráda při svém přemýšlení používám jako jednu ze základních pomůcek hierarchii potřeb (motivačních stimulů) Abrahama Maslowa Jistě znáte: fyzické přežití – bezpečí – láska – uznání – sebeaktualizace (seberealizace) Přičemž vždy musí být uspokojeno nižší patro, aby se stalo aktuálním patro vyšší Maslowovi vytýkali ony výjimky, (kdy například člověk, který nedostal přijetí od svých nejbližších, skočí hned do nejvyššího patra a touží stát se proslulým malířem) Ale ona to výjimka vlastně není - skutečná touha a potřeba je přijetí a seberealizace je jen jejím výrazem Maslowova pyramida je užitečným zjednodušením vývoje lidských potřeb, vnitřních motivací člověka v průběhu jeho dozrávání ... Několi

Všechno jsme už zažili

Každou situaci, která vzbudí silné emoce, jsme už pravděpodobně zažili v období, které formovalo naši identitu, charakter, hodnoty, očekávání... ... tedy v dětství Možná byly reálie o dost jiné, ale onen základní rys, který vzbudil strach, zděšení, paniku, odpor, hněv, ponížení, stud, naději, úlevu, pocit neschopnosti, nemotornosti... byl stejný Jakákoliv silná emoce je vaše a jen okrajově souvisí se situací, kterou prožíváte dnes Vidíme svou vnitřní krajinu VŠECHNO JSME UŽ ZAŽILI ... A pokud jsme nedozráli a nepochopili, že po světě chodí tolik vnitřních světů, kolik je lidí, bereme si navíc, dětinsky, všechno osobně Každý, kdo má jiný názor, se mně snaží rozdrtit, jako přísná máma (to že v

Srážka s "výchovou"

Než jsem začala profesně dělat i regrese (a ví bůh, že radši trávím svůj čas čímkoliv jiným, než regresemi), byla jsem klasický dospělý, který už dávno zapomněl, jak vypadá vnitřní svět dítěte Ačkoliv jsem se považovala za empatického člověka a skoro experta na dětskou psychiku, nevěděla jsem nic ... Regrese je terapeutem navozené a řízené vyplavování vzpomínek a pocitů s nimi spojených z nevědomí Často si dospělý člověk některé těžké situace z dětství dokonce pamatuje a vybavuje si, že se cítil tak a tak, ale to je něco úplně jiného, než procítit, jak to bylo doopravdy Tu drásavou intenzitu Ty černočerné myšlenky To „vytí z břicha“ Bolest, která trhá na kusy Dušení se křivdou a strachem A,

"Zamilovaní" rodiče

Občas se stane, že dva nezralí lidé do sebe zapadnou jako dílky puzzle Většinou je jeden oddaným služebníkem toho druhého Buď proto, že partnera obdivuje anebo ho zachraňuje Podle okolností pak tedy náš nerozlučný pár jezdí do ciziny po profesních štacích jednoho Anebo spolu, se stejnou vášní, pěstují koníčka toho dominantnějšího Dříve třeba taky vozili tito muži své ženy po krejčových a lázních, případně po doktorech ... Dalo by se očekávat, že spokojený pár se bude čile věnovat svým dětem Ovšem v tomto typu vztahu, kde jedna zoufalá potřeba přesně zapadla do jiné zoufalé potřeby tomu tak není Cokoliv, co rodiče vzdaluje jeden od druhého, je nevítaným vyrušením Do oné ciziny jezdí nejraději

Nejnovější články
Archiv
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • LinkedIn Social Icon
  • Facebook App Icon