V posledních týdnech jako by se úplně zvedl jakýsi závoj zapomnění, který dosud zahaloval fragmenty mého vlastního porodu Přestože už dlouho tuto problematiku studuji a objevuji u sebe i druhých, teprve teď vidím celý obraz toho, jak početí, průběh porodu a doba po porodu zcela zásadním způsobem formují naši duši a vytvářejí první a nejsilnější programy pro celý náš další život Programy o to silnější, že si nic z toho dávného dění na vědomé rovině nepamatujeme ... V uplynulých týdnech jsem při různých procesech, které pravidelně provádím doma i ve spolupráci se svou kolegyní a terapeutkou, postupně a v naprostém detailu, prožila okamžiky svého početí, cestu porodním kanálem, moment opuštění
JSEM CHYTRÝ, VTIPNÝ, KOMPETENTNÍ Těch úplně nejzákladnějších vzorců, které máme notoricky snad všichni, není zase tak moc Jedním z finalistů, možná i pochybným vítězem, je strach, že něco udělám špatně Snad s každým z nás rodiče občas ztráceli trpělivost a přinejmenším se ptali: Proč? Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to udělal? nebo Proboha, co to děláš? nebo Okamžitě přestaň, ježíšikriste! A protože každé vzedmutí emocí má svůj dojezd, obvykle ještě následovala krátká nebo delší - stále ještě vehementní - přednáška nebo hubování U osvícenějších rodičů později mohlo dojít na omluvu za zbytečně silné emoce ... ve většině rodin však ze situace vyšel rodič jako ten, kdo se oprávněně rozzlobil a dí
Je všeobecně známo, že pokud nám rodiče nedávali dostatečně najevo svou lásku vřelým fyzickým kontaktem a srozumitelnými slovy (de facto něžné „Ty jsi taková koza Róza!“ nestačí), člověk pak v dospělosti od partnera často očekává stálá ujištění a velká gesta ... Sama jsem ale netušila, jak hluboko jdou naše pocity prázdnoty, pocity, že něco chybí, (ty pak způsobují touhu po citových dramatech), dokud jsem neprošla regresí na toto téma Přišla jsem se zadáním, že mi v určité životní situaci něco nedefinovatelného chybí Že se všechno zdá v pořádku, ale jako bych si přála větší citovou odezvu svého partnera Ta ale byla přitom dostatečná a cokoliv silnějšího by bylo spíš na škodu ... Jak už to v
Jednou... někdo ... někde mě bude mít rád... ... takhle mě bude držet kolem pasu, ten žár On/ona mě miluje víc, než vůbec tuší... Když jsme se minule setkali, milovali... Až se příště potkáme, podívá se mi do očí... ... Představy, představy Omamné, spalující, jímavé, dech beroucí ... a vyčerpávající Nemluvím teď o krátkých chvilkách vděčnosti, kdy se na chvíli zastavíme a vzpomeneme si na svého milého/milou Mluvím o návyku na představy O zhoubné závislosti, která nás okrádá nejen o čas a akceschopnost, ale také o vagóny energie ... Kdo je jen trochu vnímavý, ví, že milostné představy, jakékoliv představy, pokud mají být nějakou dobu, podobny hologramu, drženy v prostoru naší mysli a těla - v
Napsala mi kamarádka s prosbou o vysvětlení věty z knihy Tělo východu, mysl západu, kterou používáme jako učebnici k probíhajícímu kurzu: "Abychom mohli omezení překonat, musíme je přijmout." ... Naše zranění a strategie přežití z nich vyplývající (ty nám umožňují kroužit a nedotýkat se své bolesti), jsou tím hlavním, co nám v životě způsobuje různá omezení ... Dokud ODMÍTÁM VIDĚT A PŘIJMOUT, že jsem například přecitlivělý na kritiku nebo se k smrti bojím opuštění, jsem nesmírně omezený v partnerském vztahu Musím se třeba úzkostlivě snažit chovat se tak, abych nebyl kritizován Anebo se vzdát vřelé blízkosti a být preventivně s partnerem na válečné stezce Anebo se vzdát vztahů zcela... Když s
Milí přátelé, nakupilo se mi množství projektů, které bych ráda realizovala, a tak jsem se rozhodla, že v současné době nebudu vést individuální konzultace a budu se věnovat pouze kurzům, psaní a rodině. Hezké dny, Iveta
Nedávno mi někdo řekl: Se mnou taky nikdo neměl soucit, proč bych ho měl mít já? ... Dítě, kterému bylo ukřivděno, které zatrpklo, často vyroste v dospělého, který nechce dávat, nechce začít, dávat jako první Zároveň je podezřívavý a nevěří, že by mu druzí mohli dávat z čistého srdce, že tím nic nesledují... anebo že třeba nedávají (lásku, pozornost, péči...) jen proto, aby se otevřel, stal se zranitelným a oni do něj potom zatnuli dráp ... Takový člověk tedy nedává, ani nepřijímá Je izolovaný, strádá nepropojením, neprolínáním citu, nezná uklidňující vzájemnost Tento postoj se zákonitě promítá do všech oblastí jeho života V sexu tudíž nedává své tělo a duši, chce něco dostat, ale nebýt vděč
Včera mi někdo, kdo je na dobré cestě k vyléčení svých starých bolestí řekl: Díval jsem se na celé to panoptikum života z vyšší perspektivy, z roviny pozorovatele, jak jsi říkala a přišlo mi, že je to všechno tak zbytečné pinožení, jaký to má vlastně všechno smysl? Cítila jsem ale, že v těch slovech nebyla odosobněná perspektiva nezávislého pozorovatele, ale smutek a bezmoc malého dítěte, který v mém kamarádovi právě na chvíli převládl Neštěstí dítěte, kterého máma miluje, jen když jí dává přednost před sebou samým, svými potřebami, před svým vývojem, osamostatněním, před svým životem Máma, která má zájem jen o jeho závislost a jeho „zdroje“ Dítě ji má mít rádo, lnout k ní, dělat jí radost,
Když byste žili na pustém ostrově a jediným vaším společníkem by byl míč, kterému jste nakreslili obličej, byli byste asi v podobné situaci jako rodič bez vlastního naplňujícího života, bez kvalitního partnerského vztahu a bez přátel, který veškeré své touhy, ambice, smutky a touhy realizuje na svém dítěti Pokud byste zároveň měli ze života na ostrově strach a cítili byste se frustrovaní ze svých neumělých pokusů zařídit si dostatečně pohodlný a dobrý život (dobrý životní pocit), byli byste jako rodič, který v sebe nevěří, nedůvěřuje světu a je frustrovaný svým životem ... Jak už to bývá, tyto pocity nemáme rádi a vesele je externalizujeme, na kohokoliv se namane Přisuzujeme je lidem kolem s
Na samém začátku jsme s mámou spojeni, - dýcháme mámu, jíme mámu, žijeme mámu Porodem se toho tolik nemění - dál jíme mámu a žijeme dvojjedinou identitou s mámou ... Časem, nejdříve kolem druhého roku, ale většinou mnohem později, se na scéně jako důležitá postava objevuje i táta a kolem třetího roku věku se začíná vyjevovat ještě jedna postava –Já ... Jak silné a svobodné já postupně vznikne záleží, mimo jiné, na tom, jak autonomní životaschopnou jednotku spolu rodiče tvoří Jestli nejsou citově nenaplnění (svými rodiči a tedy i sebou navzájem) či přetížení (jako třeba matky samoživitelky nebo nedosycení rodiče, kteří si pořídili mnoho dětí v naději na dosycení) Pokud rodiče nejsou citově a
Každý živý organismus usiluje o udržení rovnováhy Po ránu se automaticky protahujeme Když je nám zima, třeseme se, abychom se zahřáli Když prožijeme šok a dovolíme tělu reagovat přirozeně, zbaví se napětí, přebytečné energie, opět třesením nebo chvěním Když máme velkou radost, uvolňujeme přepětí poskakováním, zpíváním, křikem anebo aspoň s pusou dokořán vyrazíme odněkud z hrudníku velké WOW! ... Mnoho chronicky uloženého napětí si v sobě neseme už od dětství Dětství je křehké období vývoje člověka Nejsme ještě vybaveni ani dostatečným nadhledem, ani zdroji ke zvládání situací, které by pro dospělého nebyly problém Jsme tak měkcí, prostupní Každou náhodně utroušenou větu rodičů přejímáme jako
Mám za to, že ve všem, co se děje, co děláme či neděláme, je už obsažen nejen zárodek, ale celý tvar věcí příštích Pokud znáte Mandelbrotovy fraktály, víte o čem mluvím ... Fraktály jsou geometrické útvary, které můžete pozorovat v jakémkoliv měřítku (milimetr, pikometr nebo kilometr čtvereční...) a pořád vidíte stále se opakující tvar Například hory, mraky, systém cév v těle, sněhová vločka ... Stejně tak je to i v životě Vezměte si například svého partnera a vzpomeňte si na vaše seznámení Chtěl se především mazlit nebo povídat si? Nechat se inspirovat nebo být obdivován? Být s vámi o samotě anebo velmi brzy něco podnikat s lidmi? Chtěl vám pomáhat, uklidňovat vás, utěšovat? Pokoušel se být
