Iveta Havlová

V posledních týdnech jako by se úplně zvedl jakýsi závoj zapomnění, který dosud zahaloval fragmenty mého vlastního porodu Přestože už dlouho tuto problematiku studuji a objevuji u sebe i druhých, teprve teď vidím celý obraz toho, jak početí, průběh porodu a doba po porodu zcela zásadním způsobem formují naši duši a vytvářejí první a nejsilnější programy pro celý náš další život Programy o to silnější, že si nic z toho dávného dění na vědomé rovině nepamatujeme ... V uplynulýc

JSEM CHYTRÝ, VTIPNÝ, KOMPETENTNÍ Těch úplně nejzákladnějších vzorců, které máme notoricky snad všichni, není zase tak moc Jedním z finalistů, možná i pochybným vítězem, je strach, že něco udělám špatně Snad s každým z nás rodiče občas ztráceli trpělivost a přinejmenším se ptali: Proč? Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to udělal? nebo Proboha, co to děláš? nebo Okamžitě přestaň, ježíšikriste! A protože každé vzedmutí emocí má svůj dojezd, obvykle ještě následovala krátká nebo delší

Je všeobecně známo, že pokud nám rodiče nedávali dostatečně najevo svou lásku vřelým fyzickým kontaktem a srozumitelnými slovy (de facto něžné „Ty jsi taková koza Róza!“ nestačí), člověk pak v dospělosti od partnera často očekává stálá ujištění a velká gesta ... Sama jsem ale netušila, jak hluboko jdou naše pocity prázdnoty, pocity, že něco chybí, (ty pak způsobují touhu po citových dramatech), dokud jsem neprošla regresí na toto téma Přišla jsem se zadáním, že mi v určité ži

Jednou... někdo ... někde mě bude mít rád... ... takhle mě bude držet kolem pasu, ten žár On/ona mě miluje víc, než vůbec tuší... Když jsme se minule setkali, milovali... Až se příště potkáme, podívá se mi do očí... ... Představy, představy Omamné, spalující, jímavé, dech beroucí ... a vyčerpávající Nemluvím teď o krátkých chvilkách vděčnosti, kdy se na chvíli zastavíme a vzpomeneme si na svého milého/milou Mluvím o návyku na představy O zhoubné závislosti, která nás okrádá n

Napsala mi kamarádka s prosbou o vysvětlení věty z knihy Tělo východu, mysl západu, kterou používáme jako učebnici k probíhajícímu kurzu: "Abychom mohli omezení překonat, musíme je přijmout." ... Naše zranění a strategie přežití z nich vyplývající (ty nám umožňují kroužit a nedotýkat se své bolesti), jsou tím hlavním, co nám v životě způsobuje různá omezení ... Dokud ODMÍTÁM VIDĚT A PŘIJMOUT, že jsem například přecitlivělý na kritiku nebo se k smrti bojím opuštění, jsem nesmí

Milí přátelé, nakupilo se mi množství projektů, které bych ráda realizovala, a tak jsem se rozhodla, že v současné době nebudu vést individuální konzultace a budu se věnovat pouze kurzům, psaní a rodině. Hezké dny, Iveta

Nedávno mi někdo řekl: Se mnou taky nikdo neměl soucit, proč bych ho měl mít já? ... Dítě, kterému bylo ukřivděno, které zatrpklo, často vyroste v dospělého, který nechce dávat, nechce začít, dávat jako první Zároveň je podezřívavý a nevěří, že by mu druzí mohli dávat z čistého srdce, že tím nic nesledují... anebo že třeba nedávají (lásku, pozornost, péči...) jen proto, aby se otevřel, stal se zranitelným a oni do něj potom zatnuli dráp ... Takový člověk tedy nedává, ani nepř

Včera mi někdo, kdo je na dobré cestě k vyléčení svých starých bolestí řekl: Díval jsem se na celé to panoptikum života z vyšší perspektivy, z roviny pozorovatele, jak jsi říkala a přišlo mi, že je to všechno tak zbytečné pinožení, jaký to má vlastně všechno smysl? Cítila jsem ale, že v těch slovech nebyla odosobněná perspektiva nezávislého pozorovatele, ale smutek a bezmoc malého dítěte, který v mém kamarádovi právě na chvíli převládl Neštěstí dítěte, kterého máma miluje, je

Když byste žili na pustém ostrově a jediným vaším společníkem by byl míč, kterému jste nakreslili obličej, byli byste asi v podobné situaci jako rodič bez vlastního naplňujícího života, bez kvalitního partnerského vztahu a bez přátel, který veškeré své touhy, ambice, smutky a touhy realizuje na svém dítěti Pokud byste zároveň měli ze života na ostrově strach a cítili byste se frustrovaní ze svých neumělých pokusů zařídit si dostatečně pohodlný a dobrý život (dobrý životní poc

Na samém začátku jsme s mámou spojeni, - dýcháme mámu, jíme mámu, žijeme mámu Porodem se toho tolik nemění - dál jíme mámu a žijeme dvojjedinou identitou s mámou ... Časem, nejdříve kolem druhého roku, ale většinou mnohem později, se na scéně jako důležitá postava objevuje i táta a kolem třetího roku věku se začíná vyjevovat ještě jedna postava –Já ... Jak silné a svobodné já postupně vznikne záleží, mimo jiné, na tom, jak autonomní životaschopnou jednotku spolu rodiče tvoří