Každý známe ten pocit S někým jsme, mluvíme, smějeme se, všechno plyne tak hladce Máme podobné názory, smysl pro humor, určitou vážnost ohledně stejných témat, navzájem si nepůsobíme ani stínek špatného pocitu Jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, rezonujeme ... Rezonujeme se svým nejlepším kamarádem, rezonujeme v klubu, kam léta docházíme, rezonujeme se svými vtipnými kolegy z práce V době zamilování, kdy nás hormony novosti a náhlý vzestup pocitů přijetí vyšvihnou vysoko nad náš dlouhodobý průměr sebelásky, rezonujeme s celým světem Pohladíme toulavou kočku, dáme peníze bezdomovci, zasmějeme se, když nás paní v metru dloubne deštníkem do žeber Cítíme se pomilováníhodní, žádoucí a tím zce
„ZA VŠECHNO MŮŽOU NAŠE MATKY“ Občas lidi píšou, že z mých článků vyplývá, že za všechno můžou matky ... Máme doma psa, mladou fenku Zaběhla se, neoznačená, bez známky a naše rodina ji našla na pokraji vyčerpání a vyhladovění Majitel se nenašel, a tak jsme si ji nechali Ze začátku byla hodně bázlivá Bála se větru, bála se deště, bála se chodit do domu, bála se chodit ven, bála se rychlých pohybů, bála se, když jste jí věnovali pozornost, bála se doteků, bála se uvolnit a tak si ani na noc neudělala pohodlí a spala prakticky vsedě Mohla za to její matka? ... Jak často píšu, některé strachy vznikají už po početí - máma naší Jelzy mohla žít v nepříjemné rodině Taky porod mohl probíhat s komplika
Mnoho lidí je pro sebe záhadou Dokud jsou bez partnera (ať už zcela anebo jen třeba na nějaké akci), jsou iniciativní, živí, plní energie Jakmile ale vstoupí do vztahu (anebo jdou do společnosti s partnerem), přecházejí do zakřiknutosti, ochablosti, jsou bez energie ... Tito lidé tímto způsobem, jak jinak, kopírují své první „milostné“ vztahy s matkou či otcem Jsou zkrátka naprogramovaní hluboko uvnitř věřit, že nejlepší bude, když se nebudou moc projevovat, nebudou k sobě přitahovat pozornost Nechávají tedy směr konverzace i zásadní rozhodnutí na partnerovi Nesmějí protestovat, když se o nich vtipkuje, často si ještě přisadí A vlastně nesmějí mít ani přání Ví, že rodiče nikdy plány neměnili
Pokud jsme v dětství stabilně nezažívali potvrzení, že jsme dobří, zajímaví, hodnotní, či jsme dokonce byli příliš kritizováni, ponižováni či fyzicky trestáni, dospějeme zákonitě k pocitu, že je potřeba se před druhými lidmi chránit Je to postoj – buď já nebo oni Člověk se z nutnosti stane přespříliš samostatným Dobrý pocit ze sebe si ostatně musel vždy vytvořit sám - od matky ani otce nepřicházel a když, tak jen za cenu popření sebe sama Spoléhá se proto jen na sebe, lidi si příliš nepouští k tělu (nemůže si pomoci, v kontaktu s nimi se prostě necítí v bezpečí) ... Pocity lásky, spolupráce, vzájemné úcty, respektu k jeho čistotě a důvěřivosti v dětství chyběl Nerozvinula se schopnost „měkké
Dlouhodobě pečují o partnera nebo rodiče, kteří jsou závislí na alkoholu, návykových látkách, nutkavě utrácejí, zadlužují se či jsou celkově neschopní samostatného života Dělají to většinou, alespoň ze začátku, docela, anebo i hodně, rádi... Postupně začínají být přetížení, zlobí se a nakonec už nemůžou dál, ale něco jim brání přenechat postiženým zodpovědnost za jejich vlastní životy ... Do role ochránce a pečovatele se většinou, jak jinak, dostali už v dětství Tatínek byl třeba cholerický tyran a maminka tak bezmocná a přetížená Dítě je dennodenně svědkem dramatu, seriálu, který nikdy nekončí a nemůže jinak, než se pokusit zasáhnout, pomoci, jak jen je to možné ... Může maminku utěšovat, p
Naše psychika je jako dům, který strmí od vyhřáté či zmrzlé země skrz trávu, stromy, slunce, vítr, horská pásma, chudší a chudší na kyslík až někam do vesmíru archetypů, odvěkých vzepjatých nadějí, nehmatatelného napojení za nebem Zároveň prorůstá, probíjí se a propadá zemí, mnoha patry slují v nevědomí pohřbených raných prožitků strachu ze smrti, z chladu existence a s nimi spojených vášní ... Pokoušet se tápat šerem a oslepujícím světlem mnoha a mnoha pokojů udušených prachem, odhrnovat prostěradla z předmětů bizarních tvarů, sestupovat po zborcených schodištích do sklepení a zase vystoupat nahoru a přitisknout obličej na okenní tabulku, na které jsme dlaní odmazali malý průzor, zatímco ná
Dokud žijeme nevědomě, tedy samospádem v kolejích vymletých do zemské kůry naší mysli, přehráváme světu frašku hemžící se postavami našeho dětství Chováme se podle vzorců, které jsme nasáli od svých předků S jedním člověkem se chováme jako máma, s jiným jako táta, děda, babička - podle toho, co nám dané okolnosti připomenou ... Je-li naše srdce plné prázdnoty či strachu snažíme se ve vztazích prostě maximalizovat zisky Získat od partnera nějaký prospěch a něco jiného obětovat - protože už ve vztahu našich rodičů šlo o zisky a ztráty, o hledání, jak se doplnit u druhého Můžeme třeba chtít materiální zajištění a (a obětujeme naši nezávislost) A jindy zase chceme pocit síly, dobrý pocit ze sebe
Včera se mně někdo zeptal na narcismus Je to široké téma a když přemýšlím, co říct, co zdůraznit na téma, o kterém se mluvívá s největším despektem, pak asi to, že tito lidé jsou zavřeni v té nejtemnější kobce, kterou si umíme představit a ve skutečnosti velice trpí Byť je toto utrpení většinou velkým úsilím udržováno těsně za hranicí vědomí ... Na počátku je, jako vždy, narušený vztah k rodičům, většinou matce Chlad, direktivnost, manipulace, popírání skutečných potřeb dítěte V důsledku toho se vyvine jen velmi slabý (nebo vůbec žádný) cit pro to, kdo vůbec jsem Jasné je jen to, že takový, jaký jsem, jsem nepřijatelný - maminka ze mně nemá radost, pokud se nesnažím změnit a plnit její poža
Jedna krásná moudrá žena mi, k mému velkému překvapení, nedávno řekla Přesnější by ovšem bylo říci – zraněná dětská část této ženy řekla: „Jednou mi skvělý lektor poradil dobrou věc. Každý den bouchat hlavou o zem a říkat Co jsem ti to maminko moje udělala? Je to skvělá metoda a funguje, taková úleva.“ ... Maminka této ženy si v sobě očividně nesla mnoho pocitů křivdy a svou frustraci přenášela na dceru Vytvořila v hlavě své dcery model, že dceruška je vinna jejími špatnými pocity U nezralých matek, které zůstaly uvězněny v dětském pocitu bezmoci a pod lisem křivd, je zcela běžné, že nechápou, že jejich pocity jsou velmi starého data a nezohledňují, že děti jsou děti a nedokážou brát ohledy
Mnoho lidí se vztahovými problémy zaměřuje svou energii na řešení dvou otázek: 1. Jak ho/ji přimět, aby se choval/a tak, jak potřebuji? 2. Odejít – ano nebo ne? Občas k tomu přistupuje ještě: 3. Proč si vybírám takové muže/ženy? Třetí otázka je dobrá, bohužel je však většinou myšlena jen jako řečnická ... Je pozůstatkem našeho dětského způsobu myšlení věřit, že druzí musí uspokojovat naše potřeby či, že když budu hodný, druzí mé potřeby uspokojí za odměnu Uspokojení naší potřeby druhým člověkem je možné a zdravé, pokud je takové chování odměnou i pro něj samotného Pokud to, co nám dělá dobře, dělá dobře i jemu Proč k tomuto sladění dochází tak zřídka? Je to proto, že si při seznámení nasazuj
