Iveta Havlová

Autorka a lektorka vnitřní transformace

Vztek a snaha chránit se před sebou samým

Maličké dítě, pokud je ponecháno po porodu samo sobě, bez utišující a definující náruče matky, je zaplaveno strachem a zahlceno neznámými podněty Nedávno tu tento stav bez vazby na matku někdo opsal slovy „nicotný stav“ Ano, nicotný stav, plný strachu a stresu ... Pokud pak navíc přijde období dětství, kde dítě zažívá těžké hádky rodičů, nevysvětlitelná dusna, špatné zacházení, předčasné opouštění pracující či jinak zaneprázdněnou mámou, je nervová soustava dítěte už postupně

Nespavost

Snad všichni to známe Ležíš, spánek nepřichází a něco v tobě začíná panikařit Vypadá to, jako bys ztratil recept na usínání, snažíš se sám sebe přechytračit UDĚLAT usnutí, ale nejde to a něco v tobě zapochybuje, jestli jsi toho ještě schopen, jestli ještě kdy usneš ... Neschopnost usnout vždy značí jediné: Můj život není v pořádku, je tu něco, co jsem nevyřešil Nemůžu přestat, dokud nedojdu k řešení Případně: Jsem v nebezpečí, musím zůstat na stráži Anebo taky: Jsem v euforii

Ostrá a měkká bolest

Každý z nás má v sobě mnoho nášlapných pastiček Míst, kde naše staré strachy, ponížení, opuštěnost číhají jako čertíci na pružině namačkaní v krabičce zamrzlého traumatu a čekají na sebemenší dotek, aby pak vystřelili a drnčivě se rozkývali ... Postupem času se naučíme předvídat onu ostrou bolest, kdy se ďas svými růžky tlačí citlivou tkání naší psychiky a přestože děláme, co jen můžeme, abychom se jí vyhnuli, je čím dál snadnější čertíka spustit Už není potřeba věta, stačí p

Vím, že mě má ráda, ale necítím to

Moje kamarádka je přes rok v roli alternující maminky pětiletého chlapečka Její nový manžel s sebou do manželství přivedl synáčka a jak už to po rozvodech často bývá, klouček byl zpočátku odtažitý, náladový, rozháraný ... Nová rodina mu poskytla vyživující prostředí a chlapeček se postupně začal uklidňovat a získávat nadhled, citovou hloubku a komunikační dovednosti své nové maminky ... Před týdnem mi převyprávěla jejich rozhovor Hluboce mě dojal a s jejím dovolením zde sdílí

Tak je to správné

Opakovaně v konstelacích vidím, že není dodnes samozřejmostí vyvinout u sebe plný lidský potenciál cítění Je to spíš jen možnost a v našich končinách často nevyužitá Budou v tom mít historicky prsty války a různé ideologie, které se přes nás přehnaly – od křesťanství po komunismus, spolu s „moderním“ odlidšťujícím způsobem života ... Postavy v konstelacích jsou pak buď hotovými „balvany“, lidmi, kteří nepoznali lásku a od života se chladně distancují anebo se snaží žít správn

Kdo jsme a kam jsme se to dostali?

Už nestačím zapisovat myšlenky, které mi proudí hlavou Tak intenzivně vnímám imanentní přítomnost deprese v naší generaci Návyk na bezmoc je tu nejpozději od porodu U vyvolaných porodů to bývá nejhorší (Teď se to hodí, mladší dítě bude u babičky...) Urychlené dítě si v sobě nese a v regresích ukazuje vnitřní vzkaz „Nikdo mě neposlouchá, nikdo mě neslyší, nejsou se mnou ve spojení“ Depresi miminka z odloučení od matky po porodu, to bezbřehé zoufalství, jsem už popisovala mnoho

Nezralost a přetížení

Všechno má svůj čas Devět měsíců trvá, než plod dozraje k porodu Rok, než dítě začne vnímat, že netvoří s mámou jeden celek Další měsíce a roky, než se naučí ovládat své vylučovací procesy, pohybové ústrojí, řeč, než začne vnímat otce jako nejen zajímavý, ale plnohodnotný objekt důvěry a naplnění, než je schopno navázat první vztahy, než pohlavně dozraje a naváže partnerský vztah, než dospěje natolik, že může mít děti či přebírat zodpovědnost za další lidi ... Bohužel, s post

"Konec léčení, je čas žít"

Někdy nás přepadá únava z nekonečných pokusů o zpracovávání svých zranění Většinou se nedostavuje tehdy, když se vše daří, ale když po velkých vhledech a průlomech znovu zapadneme do starých kolejí, nebo se nám aspoň zdá, že jsme zapadli Metodu či odborníky, které jsme si nemohli vynachválit náhle neoceňujeme a hledáme něco nového anebo se přesvědčíme, že nadešla doba zase naplno žít, ne se stále dotýkat svých zranění ... Naplno žít bychom ale měli stále, a tak je zřejmé, že

Jak jsme se narodili, tak žijeme

Včera během dynamické meditace se ve mně otevřela jakási časová kapsa a znovu jsem, zcela nečekaně, prožila svůj porod Vnímala jsem svou nepřipravenost, nechuť, netěšení, pocit zaskočenosti, snahu oddálit vývoj, ale pocit, že když nepůjdu, bude všechno ještě horší a následnou snahu a pocity neschopnosti, že situaci nezvládám, nejsem jejím kompetentním aktérem, zahlcenost ... Od maminky vím, že byl můj porod uměle vyvolaný a proběhl bez komplikací ... O včerejší

Nejnovější články

Archiv

Sledujte Ivetu