Iveta Havlová

Malé dítě ještě nedisponuje knihovnou různorodých zkušeností, sférou kritického rozumu a nemá dost nezávislosti na to, aby se mohlo s nadhledem probírat škálou emočních reakcí a výbuchů svých rodičů Rozlišovat mezi nimi a tolerantně, přitom citově nedotčeno, přecházet excesy, včetně desetiletých a staletých „povodní“ a vnímat, že je za všech okolností, kdesi uvnitř milováno a že rodiče myslí všechno dobře ... Děti zkrátka berou všechno doslovně, všechno si, z pohledu dospěléh

Žena, která si ve svých očích, rukách, nohou, těle... přináší z dětství málo lásky, má málo vlastní energie V samém jejím jádru je dětská vzpomínka, vše prostupující pocit, že život je těžký a není radostný ... Taková žena pak - když se sama stane matkou - pak buď dělá příliš málo a má pocit, že dělá mnoho Anebo dělá sice hodně, ale nevkládá do toho srdce, nemá ze svých denních činností radost, nenaplňují ji energií ... Lidé kolem ní - a děti zejména - pak nevnímají, jak mnoh

„Ale když ono je to tak těžké...“ říkáme, když čteme články pisálků, kteří píšou o změně, o možnosti rozhodnout se a změnit své emoční a myšlenkové vzorce ... Něco se nám chce a něco chceme Pokud jsou ty věci v rozporu, je tím, co se mi (samo od sebe) chce, stará, automatická reakce, kterou jsem si osvojil v dětství Neuvěřitelně silně se mi chce urazit se, hněvat, poplakat si, odtáhnout se, vyčítat A někdy dokonce opravdu vědomě chci, aby to druhého mrzelo, aby se zalekl, zas

Dva bratři – jeden školkový pětiláček a druhý už školák - třetí, čtvrtá třída O něco se dohadují anebo se mladšímu prostě jen něco nedaří Začíná natahovat, nadechuje se k pořádnému pláči a starší začíná panikařit: „Nebreč! Ticho, ty mimino!“ syčí mu nenávistně do tváře a rozhlíží se po rodičích Jestli toho nemožného špunta nervózní máma nebo věčně naštvaný táta zaslechnou, pravděpodobně nedostane prostor cokoliv vysvětlit Dostane kázání nebo je potrestají oba ... Nepřitahova

Co se stane, když člověk vymění pravdivé prožívání svých instinktivních reakcí (smutku, strachu, lítosti, hněvu... ) za masku? Když místo strachu ukazuje hněv nebo pohrdání? Když místo lítosti předvádí lhostejnost? Když se místo hněvu usmívá? ... CHAOS ... Nikdo nic neví Vše je zmatené a zároveň jaksi nereálné, falešné, protože pravda přeci jen trochu anebo více prosvítá ... Co se stane, když pak člověk ani sám nechce vidět své pocity? Když od nich utíká, rozptyluje se zábavo

Mluvila jsem s časopisem Žena a dívka. Rozhovor si můžete přečíst zde: https://www.zenydivky.cz/iveta-havlova-cesta-ke-zdravemu-partnerstvi/

„Jak to, že přesně chápu, jak jsem k tomuto programu kdysi přišel, ale stále ho nemůžu změnit?“ ... Ve skutečnosti většinou chápeme jen málo Pokud chybí byť i jen část informace, nevíme vlastně nic, nechápeme celek ... Můžeme třeba zazlívat mámě, že neodešla od tyranského partnera a nedokázala ochránit sebe ani nás A už nevidíme a nechápeme realitu člověka který po světě chodí jako prázdná skořápka bez vlastní energie a motivace k žití, protože kdysi nezažil vyživující spojen

Všechno, co máme v životě, je naše rozhodnutí Ano, je to rozhodnutí založené na malém výběru možností, na neznalosti, nedostatku rozletu, pocitech vlastní slabosti, na dírách v naší mentální mapě a v našem nitru, ale rozhodnutí to je Je to volba, proti níž stojí jiná možnost (v naší omezené perspektivě jen jedna – je to A nebo B), které se děsíme ... Odejít nebo zůstat? Mlčet nebo zažít devastující hádku? Manipulovat nebo být manipulován? Nahánět strach nebo být zotročen? Slo

Každý z nás zná, alespoň z nějakého filmu, týpka, který kudy chodí, tudy aktivně zastrašuje Ať už je to rtuťovitý, nervní hospodský šlachoun („Co na mně čumíš?!“), poživačně sadistický, ale poněkud tupý, pořez (šlachoun mu našeptává: „Hele, on se ti směje!“) anebo chladný zneužívač moci („Ří-kal-jste-ně-co?“) ... Většina z nás obyčejných smrtelníků se ale uchyluje spíš k taktice: Vyhnout se nepříjemnému kontaktu a jedině pokud není zbytí sáhnout ke své strategii přežití: Zast