Iveta Havlová

Zkuste si sepsat seznam všeho, co se vám nelíbilo na soužití s vašimi rodiči - a nečerpejte jen z období puberty, vyvzpomeňte si nebo vydedukujte i bolístky svého školkového já Takže třeba: Málo mě objímali Sestru měli raději Nehráli si se mnou dost Nezajímali se o mně Měl jsem pocit, že o to co chci já, nejde, že jsem až ten poslední Nutili mě jíst, co jsem jíst nechtěl, jezdit tam, kam jsem jezdit nechtěl, chodit do kroužků, kam jsem chodit nechtěl, oblíkat se do věcí, kter

Ach ten zvyk rozčilovat se nebo si zoufat nad tím, jak mi „Někdo něco udělal nebo neudělal.“ nebo, jak „Někdo je nebo není takový, jak bych potřeboval.“ ... Rozhodla jsem se, že přinejmenším na mém kurzu Zralé partnerské vztahy bude sdílení probíhat přibližně v tomto formátu: „Mezi mnou a partnerem se stalo to a to. Snažím se přemýšlet: 1) Jaké zranění partnera se u toho probudilo. 2) Jaké moje zranění se tím probudilo (a napadá mě tento zdrojový zážitek z dětství) 3) Jak na

TOUHA VYBÍT SE Všichni chceme být dobří lidé Každý, kdo dokáže, byť jen kouskem duše, věřit, že ho někdo přijme a bude mít rád, chce být dobrý Má předsevzetí být jiný, než jeho máma nebo táta Chovat se ke svým blízkým hezky a nechat si oplácet stejným Zároveň je však kdesi uvnitř nás i temná ropná skvrna všech ústrků, které jsme v dětství zažili a část naší bytosti se chce pomstít a vybít napětí ... To navýsost nepříjemné zmrazené napětí je naše životní energie, která kdysi c

Jeden můj kamarád včera prošel regresí Očima, kůží, tělem tam prožil to, o čem tak často píšu Viděl sám sebe v porodnici, zažil odloučení od matky po porodu a přinášení na půlhodinová kojení Prožil hlad a strach a zajíkavé pití u mámina prsu Neviděl, neslyšel, nezajímal ho mámin obličej, nezajímal ho kontakt, viděl jen prs a sál a sál, i poté, co už měl dost, protože „Tahle příležitost se už nemusí opakovat. Nebudu mít dost.“ … Celý život si neseme důsledky Naše mámy byly vli

Psychika není tak chytrá, jak si myslíme Nerozlišuje nuance našeho postmoderního světa Na počátku života, kdy jsme ještě věci viděli jednoduše, kdy jsme jasně vnímali, že na světě jde o fyzické přežití a mateřské city, kojení a něžné pečující chování matky šance na přežití zvyšují, jsme si utvořili představu, na jaké měně tento svět funguje a jak si na tom „finančně“ stojíme … Hluboko uvnitř se stále cítíme jenom tolik bohatí, jak štědře se máma věnovala své mateřské roli Pok

„Šťastným růžovým želé?“ ptal se tu sám sebe jeden muž před pár dny … Vím, že v tom byla trocha nadsázky a obecně můžeme všichni přitakat - špetka strachu a adrenalinu skutečně posílí svaly a dá impulz k pohybu, dá životu jasný směr: pryč od strachu, co nejdál od jeho zdroje Není to ale svobodný pohyb, nýbrž předem daný protipohyb … Strachy a obavy jsou v nás naskládané v tuhých přiléhavých vrstvách jako prostěradla našich babiček Zdá se nám, že nám naše úzkosti skutečně dodá

Dokud jsme u mámy v břiše, zažíváme nekonečné splývání, v dobrém i ve zlém Když je mámě dobře, je i nám dobře Když je mámě hůř, je hůř i nám, protože je, mimo jiné, míň kyslíku, míň živin a víc toxinů Máma je ale pořád s námi, nikam neodchází, stále dýchá, tluče jí srdce, obklopuje nás, vnímáme ji celým povrchem těla a vnímáme její proudy i uvnitř svého tělíčka, stále … Rodící se dítě, to jsem mnohokrát prožila ve své mysli i těle, může zdravý porod prožívat v dokonalém splyn

Proč jsem nemocný? ptal se mně a sám sebe jeden můj blízký člověk a přede mnou se najednou začal odvíjet jakýsi vnitřní film Jeho maminka – unavená, nemocná, sbalená v klubíčku svého neštěstí a křivdy a malý klučík, který chce její lásku, doteky, úsměvy Chce, aby byla zdravá a veselá, ale nedokáže ji zachránit Jak může být on sám veselý a zdravý, když je mamince tak špatně? Navíc, jako by se na něj maminka zlobila Jako by měla pocit, že on nemůže pochopit, jak jí je, jaké to