Iveta Havlová

Hluboké pochopení druhého, schopnost vztáhnout se k jeho emoci, doslova prožít, kde původně v dětství vznikla, přináší uklidnění a možnost druhého člověka milovat To proto, že všechny konflikty jsou pouhým nedorozuměním Nikdo v jádru své duše nechce druhému zle, každý chce milovat a být milován ... Na počátku dospělosti o sobě většinou nevíme prakticky nic, a tudíž nemůžeme pochopit ani žádnou jinou lidskou bytost Příliš málo toho víme o světě O zákonitostech vývoje dítěte, o

Všechny konflikty, nechuti, urážky, rozpory žijí v našem nitru a čekají, až partner zmáčkne tlačítko Stačí malé nedorozumění, nevhodný výběr slov, závan emoce v hlase, interpretace pohledu, gesta, partnerova péče nebo zájem o sebe či o někoho nebo něco, co nesouvisí s námi, vnímání sebemenší nespravedlnosti... a křivdy a strachy našeho dětství udělají těch pár temp nahoru k hladině ... Většinou nevěříme, že by to s námi bylo tak špatné, nevíme, jak dětsky labilní jsme, jak ch

Ne každému je příjemné připustit si plný rozsah našeho podmínění atmosférou a děním v rodině, kde jsme vyrůstali Nechceme vidět, že naše nechuť k tomu, že si jde partner uprostřed dne lehnout anebo vyrazí večer někam na oslavu bez nás, pramení z naší dávné dětské nechuti k tomu, že nás máma stále opouští Nedokážeme rozpoznat, že síla našeho odporu, když nás partner o něco požádá anebo čerpá užitek z našich aktivit, souvisí s necitlivými příkazy a nedostatkem ocenění od rodičů

Před pár dny si jedna moje kamarádka ve formě řečnické otázky posteskla, jestli by nebylo lepší přestat hledat odpovědi a prostě jen žít ... Bylo by to krásné a kdyby to šlo, určitě bychom to dělali ... Spouštěče dávných jednorázových „šokových“ traumat a nenaplněné potřeby našich dlouhodobých vývojových traumat nás neustále ovlivňují a doslova píšou scénář každého našeho dne Intenzita tohoto vlivu sílí v interakcích s lidmi, především v interakci s partnerem nebo s lidmi, kt

To, co nám v dětství většinou chybělo, byla pozornost rodičů a zároveň prostor pro objevování a prociťování sebe a světa Direktivní, divoce akcelerující momenty (povely rodičů a tlak na okamžitou, bezmyšlenkovitou akci) se střídaly se zónami rodičovského nezájmu a naší apatií (z nedostatku podnětů a pozornosti, které malé dítě potřebuje) Chvil, kdy jsme jako hodně malé děti, měli pozornost a podněty rodičů a zároveň moře času ke zkoumání a prožívání překážek i triumfů bylo po

Nejčastější věta, kterou moje článečky vybuzují, je: „Dobře, ale co s tím?“ Jsme, alespoň věkem, dospělí lidé, a tak chceme věřit v to, že nejsme bezmocní, že můžeme něco udělat, něco, co přinese produktivní výsledek Akce – reakce, a to brzy a nevratně ... Tak ale psychika nefunguje Spíš než, dejme tomu, sedm vrstev cibule, je psychika jako vesmír přelévajících se sluncí, zamrzlých planet, kolidujících rojů, prachu, prázdnoty, jader nekonečné hustoty Je v ní uložen, vteřinu p

Fascinace druhým pohlavím, čekání na osudového partnera Fascinace jasnozřivými lidmi Fascinace geniálními dietami Fascinace zázračnými léky Fascinace nadpřirozenými schopnostmi Fascinace zázraky ... to všechno je podle mně jen zoufalstvím a bezmocí malého dítěte, které čeká na pomoc zvenčí, čeká na záchranu ... Samo sobě nerozumí Neví přesně, proč necítí sladkost těla, sladkost pocitů, proč jeho bytí není blankytné a zlaté, jemně nadýchané Cítí touhu po mámě, po dokonalosti p