Jsi nevděčný, synu

Naši rodiče nás většinou nenaučili naslouchat. Nenaučili nás poctivě, dlouze zjišťovat, co si druhý doopravdy přeje. Dělali o nás rozhodnutí založená na tom, co si mysleli, že je pro nás dobré. Neuměli nám dát prostor k hledání sebe sama, spěchali. A byli odchováni generací vedenou k poslušnosti: rodič (zkušený) dělá pro dítě (nezkušeného), co považuje za vhodné a dítě poslouchá a je vděčné. Jaký div, že stejně teď fungujeme my, a to nejen ve vztahu ke svým dětem, ale i ve vztahu ke svým rodičům. Málo jim nasloucháme, dáváme jim málo prostoru, nedoptáváme se, nejdeme pod hladinu výčitek a mentorování. Okamžitě se urážíme nebo ochládáme: „Dělám přece, co můžu a oni si ještě stěžují!“ Ano, děl

Křečovitý individualismus a naše archetypální kořeny

My lidé se jeden od druhého moc nelišíme Odlišnosti, které - hrdě či s úzkostí - svému okolí ukazujeme, jsou spíše jen povrchovou záležitostí Uvnitř jsou naše touhy stejné, utvořené evolučními proudy a tlaky celých tisíciletí Jsou to rysy a hodnoty, které si homo sapiens nemůže jen tak odpárat ... Podobně jako mnoho jiných živých tvorů, i my, v sebezáchovném pudu, toužíme spojit svůj život s dlouhodobým partnerem Existenciální zákonitosti nás pudí stát se láskyplným, život podporujícím, otcem či matkou A chceme patřit do nějakého společenství a být mu užiteční, být s ostatními v souladu ... Pokud byla rodina, ve které jsme vyrůstali, s těmito principy pevně spojena, pak i my přirozeně směřuj

Snaha nevadit

Někteří z vás možná znají ten pocit: Jste v supermarketu u pokladny Pokladní odpípává bulvy, stonky a balíčky a ve vás roste stres S nuceným klidem na povrchu a šplíchající panikou uvnitř se pokoušíte strhnout světový rekord v přesunu nákupu do tašky Peněženku v pohotovosti, abyste maximálně spořili čas, ale... běda, zadrhnete se, koruny a dvoukoruny vám opticky splývají, čas běží .... A ONI ČEKAJÍ Stojí a dívají se na vás ZDRŽUJETE Jako tolikrát v dětství, když jste nemohli dojíst kotel polívky a zadrhli jste se u šněrování botek ... Jste s partnerem v kuchyni On nebo ona vaří, ale i vy potřebujete k dřezu, potřebujete pít nebo jen projít A náhle vám zrudnou tváře, cítíte se malí, snažíte s

Setrvávání v naštvanosti je projevem dětskosti

Zlost je jednou z možných reakcí těla a mysli na okolnosti, které neodpovídají naší představě Už maličké dítě, pokud není jeho aktuální potřeba včas uspokojena, přejde od vrtění, volání, protestu, až ke vzteku ... Je bezmocné a hlad, samota či nepohodlí způsobuje, že se načechraná realita mléka, tepla a sdílené blízkosti stává studenou, bolavou, smrštěnou Zkouší uhnout, zavinout se do sebe, zmenšit, ale nepomáhá to, a tak se v zoufalém pokusu roztáhne, zvětší a křičí Dovolává se svého práva ... Uplyne dvacet, třicet, čtyřicet let a tento mechanismus funguje stále stejně Vždy, když náš, často chabý, pokus o seberegulaci selže a cítíme bezmoc a bezvýchodnost, podnikneme zoufalý pokus být viděn

Jemnější vrstvy pochopení rodičů (Mezigenerační spolupráce)

A dál se tvrdohlavě prodíráme roštím, tím chrástem, kterým obrostla pravda o touze našich rodičů být dobrými lidmi Dál natahujeme ruku se svítilnou, po krůčcích ukrajujeme mlhu, vykašláváme ji, vytíráme z řas Rozšiřujeme své vědomí o další zlomky informací, které mění všechno ... Začínáme chápat, že jakýkoliv pokrok se odehrává na hranicích známého Ohledáváním a zpochybňováním hranic a malým krůčkem do neznáma Začínáme rozumět tomu, proč naši rodiče nemohli být skokově jiní, než jejich rodiče Začínáme chápat, proč my sami se ve stresových situacích chováme stejně jako naši rodiče ... Život plyne organicky, jako ryba, která se narodí jako ryba a zemře jako ryba A když časem začne být život v

Sežral jsem svou matku

Všichni víme, co nastane v partnerském vztahu, v němž jeden z partnerů nemá dostatečnou sebehodnotu a nevytyčí si hranice, svůj prostor Druhý se do jeho území roztahuje stále víc a nakonec ho „sežere“ Totéž se děje v našem vztahu k mámě, jejíž sebehodnota je příliš nízká ... V jejím vlastním dětství došlo k mnoha chybám a nikdo ji neučil, jak se ve vztazích hledá spravedlnost, na co všechno má právo Nezájmem o ni v ní vzbudili představu, že za nic nestojí a musí se zavděčovat silnějším Úsudek se jí zakalil v dešti odsuzujících poznámek Pěstovali v ní pocity viny, hanby za její jednání a tím jí vzali možnost věřit, že ví, co je dobré dělat Sílu pochopit, vysvětlit a obhájit své jednání ... Je

Nejnovější články
Archiv
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • LinkedIn Social Icon
  • Facebook App Icon