Iveta Havlová

Proč jsem tak plachý? Proč, i když vím, že jsem dobrý, vyčkávám a cítím úzkost, jestli mě lidi chtějí, jestli je bavím? … Často proto, že v dětství máma (rodiče) nevzbuzovala dojem, že tě ráda vidí, že ji bavíš … Jak to? Pamatuju si přece, že mě občas objímala, pusinkovala, četla mi pohádky! … Ano, když měla zrovna chuť a energii nebo když to měla v plánu Ale energie jí často docházela (častěji ji neměla, než měla) a pak neuměla být transparentní Neuměla ti v klidu vysvětlit,

To, co v životě máme, není to, po čem toužíme, ale to, co máme ve svých tělesných, pohybových, emočních a myšlenkových mapách … Dnešní neurobiologie a moderní traumatologie ví, že člověk je ve stresových situacích řízen přednastavenými reakcemi těla, většinou vytvořených výchovou a dalšími zážitky z dětství Na užití vyšších funkcí mozku (racionální myšlení šedou kůrou mozkovou) nemá člověk pod stresem dostatečnou kapacitu … Přijde spouštěč, nějaká situace připomínající situac

Většina lidí, kteří v dospělosti neaktualizovali svůj dětský software a stále ještě fungují na programech dětství, se děsí chyby Něco nedomyslet, nevědět, zapomenout, neumět, projevit se jako někdo, kdo zapomněl myslet na druhé… a být přitom přistižen, odhalen nebo zkritizován, to je pohroma … Tím to ale nekončí Pokud zároveň svědek našeho „selhání“ umí zmáčknout správný knoflík, kterým se u nás spíná pocit viny, může se nám v hlavě začít odvíjet dokonce apokalyptický monolog

1. Ptali se vás na názor a respektovali ho? 2. Nechali vás rozhodovat nebo spolurozhodovat o vašich záležitostech? 3. Dávali vám spoustu času a nevtíravou pomoc u rozhodování? 4. Podporovali vaše experimentování a živě se zajímali o pokusy, které selhaly (Podívejme, rozlitý čaj, tady je nějaká zajímavá informace o prstících, povídání a hraně stolu, co nás to učí?)? 5. Žádali vás o podíl na domácích pracích respektujícím, pozitivním a pochopitelným způsobem rozvíjejícím svědom