Proč jsem tak plachý? Proč, i když vím, že jsem dobrý, vyčkávám a cítím úzkost, jestli mě lidi chtějí, jestli je bavím? … Často proto, že v dětství máma (rodiče) nevzbuzovala dojem, že tě ráda vidí, že ji bavíš … Jak to? Pamatuju si přece, že mě občas objímala, pusinkovala, četla mi pohádky! … Ano, když měla zrovna chuť a energii nebo když to měla v plánu Ale energie jí často docházela (častěji ji neměla, než měla) a pak neuměla být transparentní Neuměla ti v klidu vysvětlit, co se děje, ujistit tě o tvé hodnotě a jen si obyčejně vzít čas pro sebe Reagovala podrážděně, buď tě rovnou odmítla anebo se do hraní nebo povídání nutila Občas už jen pohled na tebe, jak se blížíš, jí dokázal vzít nál
To, co v životě máme, není to, po čem toužíme, ale to, co máme ve svých tělesných, pohybových, emočních a myšlenkových mapách … Dnešní neurobiologie a moderní traumatologie ví, že člověk je ve stresových situacích řízen přednastavenými reakcemi těla, většinou vytvořených výchovou a dalšími zážitky z dětství Na užití vyšších funkcí mozku (racionální myšlení šedou kůrou mozkovou) nemá člověk pod stresem dostatečnou kapacitu … Přijde spouštěč, nějaká situace připomínající situaci z dětství a tělo zaujme obranný postoj Ten může inklinovat spíš k zamrznutí, útěku či útoku Tedy tělo se stáhne anebo zhroutí Energie začne růst nebo klesat Stojíme pevně a rovnovážně anebo se zkroutíme Dodáme si sílu
Většina lidí, kteří v dospělosti neaktualizovali svůj dětský software a stále ještě fungují na programech dětství, se děsí chyby Něco nedomyslet, nevědět, zapomenout, neumět, projevit se jako někdo, kdo zapomněl myslet na druhé… a být přitom přistižen, odhalen nebo zkritizován, to je pohroma … Tím to ale nekončí Pokud zároveň svědek našeho „selhání“ umí zmáčknout správný knoflík, kterým se u nás spíná pocit viny, může se nám v hlavě začít odvíjet dokonce apokalyptický monolog: „Stalo se něco strašného, strašná chyba, která už nepůjde napravit.“ Hrdlo se úží, u srdce píchá, končí svět … Ve skutečnosti je to jen autopilot, paměťová stopa, ve které máme nahránu reakci našich rodičů na, většinou
1. Ptali se vás na názor a respektovali ho? 2. Nechali vás rozhodovat nebo spolurozhodovat o vašich záležitostech? 3. Dávali vám spoustu času a nevtíravou pomoc u rozhodování? 4. Podporovali vaše experimentování a živě se zajímali o pokusy, které selhaly (Podívejme, rozlitý čaj, tady je nějaká zajímavá informace o prstících, povídání a hraně stolu, co nás to učí?)? 5. Žádali vás o podíl na domácích pracích respektujícím, pozitivním a pochopitelným způsobem rozvíjejícím svědomí (jsme v tom spolu a chceme to tu mít hezké)? 6. Měli jste určitý prostor rozvrhnout si práci, kterou jste měli doma za úkol? 7. Měli radost z vaší schopnost obhájit si odlišný názor (nejen když jste vyhovovali jejich p
