Pokud jsme vyhořelí, jsou i naše děti
„Proboha, co jim mám koupit pod stromeček? Se vším si hrajou jeden večer a pak už se to tam jen celý rok válí…“ Dokud jsou děti maličké, je to jednoduché. Jak nám rostou, stávají se více „námi“. Jejich energetické vzorce, naděje a beznaděje, strukturování času, životní scénáře… se začínají podobat těm naším. A nastupuje problém s dárky a se smysluplnou zábavou. Děti, stejně jako každý, jsou dokonalý výpočetní stroj, fungují s bezchybnou logikou. Záleží ovšem, jaká data do nic
Vánoce jako zkouška dospělosti
Mám dojem, že je tomu patnáct let, kdy jsem v sobě objevila možnost stát se vyhořelým dospělým. Profesních cílů bylo dosaženo, vztah vyčerpal možnosti expanze do šířky, pod hladinu jsme se raději nedívali, děti ještě nebyly na světě a psala jsem si do šuplíku příběhy, které nebyly ani realistické, ani magické, jen ploché a odtržené od života. A přišly Vánoce, první bez euforií zamilování, bez nadějí na to, že pokračující profesní postup přinese něco nebetyčně převratného nebo
Plná náruč života
PLNÁ NÁRUČ ŽIVOTA Muž mě obdaroval kyticí obřích lilií. Zrána, po našem včerejším štědrém večeru. Skvostná, těžká, po cestě z Holandska ještě stále ostře chladivá, náruč květů. Žíhané zvony a zvonky. Drobná, semknutá poupátka, šťavnatě zelená jako mladá rosnička. Zralejší poupata se zardělými tvářičkami. Trumpetky s kouzelně rozevřenými špičkami ve tvaru princeznovské korunky. Do široka rozvité sukně i to, co je v nich. Pestík, lákavý, líbezný, poprášený pylem. Za pár dnů svů
Přebírání viny za pocity druhých
Je to jen vzorec, virus, chyba v programu … Pokud jsme měli maminku (a tatínka), kteří dokázali přebírat zodpovědnost za svou případnou nízkou kapacitu pro zvládání stresu a za své každodenní, menší i větší, retraumatizace (něco spadne, nabíráme zpoždění, dítě nepřijímá s radostí máminu blízkost, dítě mámu přetěžuje…), program „Já můžu za tvé pocity.“ nevznikne … Pokud je máma citlivá a reguluje svou kapacitu pro zvládání života, umí si fázovat úkoly, signalizovat dopředu, co
Já tě nechápu
Anebo taky: „Já ho nechápu. Chápeš to? Proč to dělá? Jak mi to může dělat? Co na tom má?“ A podobně ... Muž leží na pohovce, obecně má rád horizontální polohu, úplné uvolnění, třeba i několikrát za den To jeho žena se nikdy nemůže zastavit Potřebuje kmitat, mít hlavu zahlcenou množstvím úkolů A možná se na muže zlobí Dost jistě se na něj zlobí ... Ve skutečnosti oba dělají totéž: pokoušejí se dostat svůj vychýlený nervový systém pod kontrolu On si zklidnění spojuje pouze s ul
Naučený hněv a zhroucení
Kdo se často na druhé zlobí (anebo se zlobí na zvířata nebo věci), se prostě zlobit musí Je to totiž jeden z energetických stavů, který má přednastaven pro určitou úroveň podráždění Je to jako jukebox - zmáčkneš knoflík a zahraje to písničku … Dnešní neurobiologie už ví, že tito lidé mají ve svém mozku a těle významnou „vzpomínku“ na obranu útokem, která byla kdysi zmařena, nebyla dokončena Lidé s převládající úzkostí zase frčí na paměťové stopě zmařeného útěku … Ti dva - roz
