Hackathon jako revoluce a malý zázrak

Obvykle se k dění ve veřejné sféře nevyjadřuji, málo se mě v tomto období mého života dotýká. Dnes ale cítím vlnu úžasu a radosti v souvislosti s hackathonem na vytvoření informačního systému k dálničním známkám. Odpusťte mi to, snad trochu za vlasy přitažené, přirovnání, ale mám pocit podobný svým dávným prožitkům během sametové revoluce. Jsem čerstvě po víkendovém semináři, který jsem vedla. Plná dojmů a zážitků proměn vnitřního nastavení lidí - od bezmoci k naději nebo dokonce k odvážné myšlence nebo činu. Zároveň vím, že příklady toho, že to jde, můžou být někdy až zastrašující, pokud já sám ještě spočívám hluboko v bezmoci. Někdy jsou ale zase tolik inspirující! Hackathon určitě patří k

Za příslib lásky udělám cokoliv

Včera jsem šla po ulici a najednou mi na botě přistál svazeček zažloutlých stránek vytržený z nějaké knihy Název „Jako oheň a voda“, strana 111 … Jsem tvor pověrčivý, věřím na synchronicity, a tak jsem horní stránku pročetla, jaký že vzkaz mi strážce osudu prostřednictvím svazečku, očividně, Červené knihovny, posílá A vzkaz byl hned ve druhém odstavci, tedy námět na článek: „…Jenže ona toho mizeru pořád milovala – láska a potřeba být s ním, nehledě na následky, v ní teď zvítězily.“ … Takže, jak to pojmout? Na podzim jsem vedla dva kurzy - jeden se jmenoval Zralá komunikace, druhý Rekonstrukce attachmentu Zralá komunikace byla zaměřená primárně na to, jak si zachovat vztah tím, že se naučím l

Jak změnit život, zaměřený na přežití na život, který se žije naplno

Jako každý, kdo pochází z velmi chudých poměrů z rodiny, kde často vládlo vyčerpání a taky násilí, se každý den učím, jak žít. Moje cesta kdysi začala postupným uvědoměním si, že nevím, kdo jsem. Užasla jsem, když celebrity v časopiseckých sloupcích odpovídaly na otázky typu: Vaše nejoblíbenější kniha, nejoblíbenější místo, nejoblíbenější okamžiky… Jejich odpovědi zněly tak sebevědomě, barevně a plně. Voněly po dálkách, moři, prohřáté půdě, zněly štěstím, dokonce vlastenectvím, smíchem rodiny a přátel. Bylo v nich tolik vzduchu a prostoru. Já často vůbec nevěděla, co mám ráda a to, co jsem ve svém životě měla, byly spíš jen různé varianty na jídlo, skrýš, v opojení risknutý výboj nebo zapomn

Jak poznám, kdy je čas se rozejít?

Pro tento článek jsem zvolila formu otázek a odpovědí (FAQ) :) Proč se vlastně rozcházíme? Většinou proto, že máme špatné pocity, které se zdají pocházet od druhého člověka, a nemáme víru v to, že bychom situaci mohli změnit (bezmoc). Ony špatné pocity většinou vycházejí ze dvou zdrojů: 1) druhého JE MÁLO – „KVŮLI NĚMU“ se cítíme příliš sami, opuštění, přehlížení, málo dotýkaní, nejistí, jestli nás druhý neopustí, děláme příliš a druhý to neoceňuje nebo se nezapojuje 2) druhého je PŘÍLIŠ – „KVŮLI NĚMU“ cítíváme stud, zahanbení, vinu, hněv, cítíme, že se dusíme, máme málo prostoru… protože nás kritizuje, tlačí, omezuje Často pociťujeme na přeskáčku oba typy stresu, třeba i v rámci jednoho dne

Věta "Kvůli tobě se takhle cítím" je lák na konzervaci našich traumátek

„Představ si, co mi zase udělal/a…“ Takhle začíná mnoho rozhovorů s našimi přáteli Nevedeme dlouhé debaty o tom, PROČ to asi udělal, jak se cítil, co chtěl vyjádřit doopravdy… jsme s tím hned hotoví = Protože je necitlivý, hloupý, nemá nás rád, dělá to schválně, aby nám ublížil atd. … Rozvíjíme jen to, jak špatné to bylo, jak špatný člověk to je, jak špatně se cítíme a jak mu to oplatíme nebo vymizíme Jako bychom byli pořád děti a věřili, že druzí jsou polobozi, kteří mají určitě aspoň přibližnou kontrolu nad tím, co dělají a říkají … Ve skutečnosti má dnes skoro každý uvnitř svého těla a psychiky mnoho ran, které krájí na nesouvislé plátky jeho schopnost prožívat, soucítit, jasně myslet, re

Moje malé radosti (ukázka cvičení vděčnosti)

V jednom české filmu zazněla legendární věta „Vy ten život nežijete, vy ho krájíte.“ A, ano, náš život má často tendenci vjet do vyježděných kolejí, odbývat se ve čtyřech stěnách a v každodenních rituálech, od pondělí do pátku nebo dokonce od pondělí do neděle, kdy významným mezníkem, který má vnést špetku barvy a prožitku se stává až další dovolená nebo nějaký úlet. A přitom všechno, co v životě máme, jsme do něj vnesli sami, kdysi to bylo nové a vzrušující a svůj sex appeal to ztratilo jen a jen způsobem našeho prožívání, kdy ztrácíme „povrchové napětí“ a na hlubší pocit a zasazení do kontextu nedosáhneme, protože nás to nikdo nenaučil. Na svých kurzech vždycky zavedu i povinné cvičení vdě

Nejnovější články
Archiv
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • LinkedIn Social Icon
  • Facebook App Icon