Touha versus záměr

Všimla jsem si v komentářích k mému předchozímu postu zamyšlení nad povahou touhy. Možná bude pro někoho zajímavé, když sem vložím své úvahy o ní. Touhu považuji v nižších patrech Mřížky (viz post z 18. února) za formu obrany před nebezpečím, zatímco na vyšších patrech se pomalu mění její kvalita na zralejší záměr: Touha je ve všech nižších patrech Mřížky... V Zamrznutí jaksi slepě a hluše toužíme, aby zmizel problém anebo abychom vymizeli my (toužíme třeba celý víkend číst anebo si pustit celou sérii detektivky, nebo jen stále malovat, zpívat, psát, uklízet a aby nám ostatní dali pokoj nebo třeba i toužíme být tak souladní, tak přizpůsobiví, že s druhým splyneme, například touha být pravou

Zatím neumíme žít jiný život

Spojením tří myšlenkových systémů jsem si vytvořila terapeutickou pomůcku, které říkám Mřížka Chodím si po ní doma nahoru dolů a objevuji zákonitosti psychiky … Jak velký kus cesty je to ode dna apatie, zahanbení a viny k touze! Od stavů, kdy se člověk zalyká sám sebou a chce jen přežít, jen aby ho nechali být Přes patra smutku a zpytování, proč to tak musí být, přes strach z jiných, lepších životních možností, až k odporu a touze … A přece jsou jak odpor, tak touha slepé Odpor se jen otáčí zády k problému, plive, skoro nevidí Až touha zaměří pohled někam ven, k něčemu, co by mohlo být Je to ale jen první pokus o zaplnění dosud bílých map, a tak jsou naše první touhy, po létech ustrnutí či n

Jsem sám/sama a nikdo mi nepomůže

Moje maminka byla nemilované dítě, aspoň tak si to myslela, a tak to vypadalo navenek. Ve skutečnosti byla její máma jen nešťastná a měla málo energie, a taky od dětství špatné nervy. Moje maminka si z toho odnesla do života mnoho schémat, programů, mimo jiné, neustálé přetěžování se a snahu potěšit mámu. Celý život jsem se dívala, jak jde od vyčerpání k vyčerpání a má pocit, že jí nikdo nepomůže. Naopak k ní se vždy stahoval okruh lidí, kterým z toho mála, co vydělala a krvavě ušetřila, dávala a půjčovala. Nevraceli. Nezlobím se. Nemohli, taky pro to neměli ty správné programy a maminka neuměla zatlačit. Dokud jsem byla malá, taky jsem se na téhle vlně sklouzla. Maminka moc neuměla delegova

V jaké fázi vztahu jste?

Jak to máte ve vašem vztahu? Už jste prošli obdobím, kdy vás kritizovali a vy jste mlčeli nebo předstírali, že se to neděje? Anebo jste šli rovnou do obrany a vysvětlování, které měl druhý za pouhé výmluvy? Už jste prošli nebo klepete na dveře fáze, kdy se vrháte do protiútoku, už jsou tu hádky? Anebo jste už dál a počáteční nelibosti a kritika jednotlivostí se zvrhly v ponižování? Či dokonce finální stádium odtažení se a ignorování druhého? Anebo možná je váš problém v něčem jiném… Třeba by měl druhý dělat něco, co od něj potřebujete, ale nedělá to, „i když by mohl“. Anebo vás třeba přetěžuje svými nároky na blízkost. Nebo naopak si i ve vztahu chce dál žít, jako za svobodna. Anebo má nějak

"Co je?" aneb Kamuflovaná vyhýbavost

Poprvé jsem tenhle jev zaznamenala před lety. U výlohy zlatnictví stála mladá žena a vedle ní, k výloze zády, podupával její milý. Později mi došlo, že už hodnou chvíli prstýnky a náušnice neprohlíží, ale vysílá vzkaz. Nakonec muž zareaguje: „Co je?“ řekne tím nejotrávenějším hlasem a zní to spíš jako: Tohle ti teda fakt nekoupím, co si vůbec myslíš a nestůj tady jako trotl, vymáčkni se jasně, ať ti to ne aspoň můžu říct rovnou… Ženino tělo zareaguje, jako by dostalo ránu, obličej ale zlhostejní a ztvrdne pocitem nemilovanosti. „Niic,“ zahučí, mísí se v tom ponížení s rezignací a vykročí, aniž by se na muže podívala. Ví, že on ví, co si ona přeje. Říkám tomuto „CO JE?“ kamuflovaná vyhýbavost

4 kompetence zralé kompetence aneb co je potřeba se naučit a co uzdravit

Zralá komunikace není něco, co by se dalo jen „naučit“, obnáší setkání s našimi démony, strachy dětství, nezpracovanými záležitostmi. Pokud jste se už někdy v minulosti pokusili naučit ten správný algoritmus zralého rozhovoru a potom ho uplatnit v praxi, pravděpodobně jste zjistili, že nefunguje právě v těch situacích, které jsou pro vás nejtěžší, nejdůležitější. Je to proto, že zrale komunikovat, bez bojů i bezhlavých ústupů, je mnohdy těžší než podpírat oblohu a obnáší rekonstrukci celé osobnosti. Sepsala jsem dnes komunikační kompetence, které bývá nejtěžší si osvojit, jak by vám barvitě mohli vyprávět mí klienti i já sama. 1) SCHOPNOST VYVINIT SE A VALIDOVAT SVŮJ DOBRÝ ZÁMĚR Uvnitř naší

Nejnovější články
Archiv
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • LinkedIn Social Icon
  • Facebook App Icon