Iveta Havlová

Život je ve skutečnosti VNITŘNÍ cesta, Cesta hrdiny. Jen na nás záleží, jaké úkoly si zvolíme pro zdolání a jak jimi budeme procházet. Co si budeme přát a na co pokorně rezignujeme při prvních známkách obtíží. Co si dovolíme a co si při ťuknutí kladívka viny zakážeme. Jestli budeme svými slovy a činy následovat svou pravdu. Říkat druhým, co se nám nelíbí, ale taky co se nám líbí a co bychom si přáli. Jestli vytrváme ve víře, že to, co cítíme, je pravdivé, i když se to ostatní

Lidé, jejichž rod žil po několik generací v materiálním nedostatku, ve špatných vztazích, v chaosu nepřízně osudu, mají ve své DNA zvýrazněnu linku čistého přežití Nevědí, jak žít, jak si život užít, jsou nastaveni na FUNGOVÁNÍ … To se pak projevuje ve výchovném stylu: Funguj, říkají dětem Udělej tohle a udělej to hned! Jejich hodnoty, očekávání a nervová soustava nejsou nastaveny na jemné vnímání druhého Nedokážou zpomalit, s dítětem mluvit, pomalu, a tím mu dovolit si uvědo

„Mně nebude nikdo ovládat!“ zaburácel Odporáček do krajkové záclonky, až se sám lekl a rychle si přikryl pusu. „Jistěže ne,“ přikývla Ochotinka. Přestala míchat polévku, utřela si ruce do puntíkaté zástěrky, tiše přešla k oknu a podala Odporáčkovi jablíčko. Odporáček se na jablko zadíval a z očí se mu skutálely dvě slzy – jedna čirá, z lítosti a druhá zakalená vztekem. Ochotinka zatím zalila konvalinku a načechrala muškát. Došel ke stolu a ztěžka dosedl. Začal, teď už tiše: „

Při práci s dětskými zraněními asi každý narazí na různé „zradičky a zklamání“, jejichž nositeli jsou rodiče K nim bývá připojeno, jako takový apendix, opravdu takové slepé střevo, slepá dětská myšlenka, že „to špatné ruší všechno dobré“, co se stalo a děje … Najdeme v sobě věty jako Vždycky mě zklame, takže to nemá cenu… nic nemá cenu, nemá mě ráda… … Rodiče jsou jenom lidi Občas mají nervy na pochodu, občas nedokážou pochopit emoci dítěte, často dochází k nedorozuměním, kd

Má drahá ženo, někdy je mě málo a někdy moc. Někdy Ti nejsem dostatečně oddanou mámou a milujícím otcem. Někdy jsem ve Tvých očích příliš milující mámou a odmítáš mou změkčilost. Někdy Tě rozčiluje, že Ti dělám milujícího tátu a dupneš si: Já sama! Někdy se přede mnou ve skrytu krčíš (na povrchu stále dupeš nožkou) – to, když Ti přehrávám nějakou prchlivější stránku Tvého otce nebo hysterii mámy. Někdy zažiješ něco těžkého mimo domov, a to se potom vracíš do našeho hnízda a v

Rodiče zahlcení svými vlastními problémy, nemají dost kapacity jemně, důsledně a vytrvale vnímat obsah a proměny světa jejich dítěte, to je známá věc Už méně se mluví o tom, jak je důležité vyjadřovat dítěti, co pro rodiče znamená, dávat najevo intenzitu citů A také vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi vztahem rodiče k dítěti a vztahem k ostatním lidem … Pokud pro nás rodiče dělali první poslední, ovšem s výrazem uštvanosti a občasnou výčitkou, v mechanickém, provozním tónu a v

Když hned nepochopím, neztotožním se, nevykonám to, co říkáš, jsi stejně zahlcený, zrychlený, frustrovaný a nevraživý, jako bývali moji rodiče (a tvoji taky). Jsem překážka. Překážka tvého záměru, tvého života, tvého praní se se životem. Tvého života, který je těžký, protože se s ním pereš. Ideálně bych měla hbitě chápat. Souhlasit. Perfektně vykonat. A když nic, tak mlčet a neplést se ti do cesty. Ve tvé rodině se neřešila kvalita vztahu, neřešila se vztahovost. Vztahovost n