Cesta hrdiny
Život je ve skutečnosti VNITŘNÍ cesta, Cesta hrdiny. Jen na nás záleží, jaké úkoly si zvolíme pro zdolání a jak jimi budeme procházet. Co si budeme přát a na co pokorně rezignujeme při prvních známkách obtíží. Co si dovolíme a co si při ťuknutí kladívka viny zakážeme. Jestli budeme svými slovy a činy následovat svou pravdu. Říkat druhým, co se nám nelíbí, ale taky co se nám líbí a co bychom si přáli. Jestli vytrváme ve víře, že to, co cítíme, je pravdivé, i když se to ostatní
Fungovat nebo žít
Lidé, jejichž rod žil po několik generací v materiálním nedostatku, ve špatných vztazích, v chaosu nepřízně osudu, mají ve své DNA zvýrazněnu linku čistého přežití Nevědí, jak žít, jak si život užít, jsou nastaveni na FUNGOVÁNÍ … To se pak projevuje ve výchovném stylu: Funguj, říkají dětem Udělej tohle a udělej to hned! Jejich hodnoty, očekávání a nervová soustava nejsou nastaveny na jemné vnímání druhého Nedokážou zpomalit, s dítětem mluvit, pomalu, a tím mu dovolit si uvědo
Odporáček a Ochotinka
„Mně nebude nikdo ovládat!“ zaburácel Odporáček do krajkové záclonky, až se sám lekl a rychle si přikryl pusu.
„Jistěže ne,“ přikývla Ochotinka. Přestala míchat polévku, utřela si ruce do puntíkaté zástěrky, tiše přešla k oknu a podala Odporáčkovi jablíčko. Odporáček se na jablko zadíval a z očí se mu skutálely dvě slzy – jedna čirá, z lítosti a druhá zakalená vztekem. Ochotinka zatím zalila konvalinku a načechrala muškát. Došel ke stolu a ztěžka dosedl. Začal, teď už tiše: „
Vzorec: Už je to tady zase, vždy mě zklame.
Při práci s dětskými zraněními asi každý narazí
na různé „zradičky a zklamání“, jejichž nositeli jsou rodiče
K nim bývá připojeno, jako takový apendix,
opravdu takové slepé střevo, slepá dětská myšlenka,
že „to špatné ruší všechno dobré“, co se stalo a děje
…
Najdeme v sobě věty jako
Vždycky mě zklame, takže to nemá cenu…
nic nemá cenu, nemá mě ráda…
…
Rodiče jsou jenom lidi
Občas mají nervy na pochodu,
občas nedokážou pochopit emoci dítěte,
často dochází k nedorozuměním, kd
Dopis ženě
Má drahá ženo, někdy je mě málo a někdy moc.
Někdy Ti nejsem dostatečně oddanou mámou a milujícím otcem.
Někdy jsem ve Tvých očích příliš milující mámou a odmítáš mou změkčilost.
Někdy Tě rozčiluje, že Ti dělám milujícího tátu a dupneš si: Já sama!
Někdy se přede mnou ve skrytu krčíš (na povrchu stále dupeš nožkou) – to, když Ti přehrávám nějakou prchlivější stránku Tvého otce nebo hysterii mámy.
Někdy zažiješ něco těžkého mimo domov, a to se potom vracíš do našeho hnízda a v
Nedostatečně vyjadřovaný vztah
Rodiče zahlcení svými vlastními problémy,
nemají dost kapacity jemně, důsledně a vytrvale vnímat
obsah a proměny světa jejich dítěte, to je známá věc
Už méně se mluví o tom, jak je důležité vyjadřovat dítěti,
co pro rodiče znamená, dávat najevo intenzitu citů
A také vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi vztahem rodiče k dítěti
a vztahem k ostatním lidem
…
Pokud pro nás rodiče dělali první poslední,
ovšem s výrazem uštvanosti a občasnou výčitkou,
v mechanickém, provozním tónu
a v
Jsem tvá překážka
Když hned nepochopím, neztotožním se, nevykonám to, co říkáš,
jsi stejně zahlcený, zrychlený, frustrovaný a nevraživý,
jako bývali moji rodiče
(a tvoji taky). Jsem překážka.
Překážka tvého záměru, tvého života, tvého praní se se životem.
Tvého života, který je těžký, protože se s ním pereš. Ideálně bych měla hbitě chápat.
Souhlasit.
Perfektně vykonat.
A když nic, tak mlčet a neplést se ti do cesty. Ve tvé rodině se neřešila kvalita vztahu, neřešila se vztahovost.
Vztahovost n