

Vztah k sobě určuje, jaký mám vztah k tobě
Představte si Boha
(coby metaforu bezpodmínečné lásky, bytosti,
v jejíž přítomnosti cítíte bezpečný attachment),
jak říká vaší mámě:
Tvoje dítě už nemůže být lepší, než je,
už nejlepší je
…
Je v něm všechno lidství
Ty. Její táta. Rodina. Rod. Společnost.
A vždy se spouští to, co je aktuální
v kontaktu s daným člověkem
Když je s tebou, spouští se v něm to,
co ty vzbuzuješ
Jsi tlačítko, od kterého vede drátek
na konkrétní místo, které jsi den za dnem
budovala, osévala, zaléval
Základní princip zralé komunikace: Validace
Všecko všecičko na světě se dá prožívat neutrálně či optimisticky A všecko všecičko na světě se dá prožívat pesimisticky a bolavě … Validace je potvrzení a soucítění s negativními emocemi druhého, a oddělení se od těchto emocí … Pokud mě například někdo kritizuje (či mám pocit, že mě kritizuje) a jsem schopen ponechat druhému jeho emoce jako stav, kterým se právě teď reguluje, můžu říct: „To musí být nepříjemné, takhle se cítit. To chápu.“ Validací vrátím tyto emoce zpět do s
Jeden z důvodů ovladatelnosti (a zdravé antidóty k němu)
„Potřebuji, aby mě moudřejší/vyrovnanější člověk korigoval.“ je častý program Pramení z toho, že se v dětství i dospívání velmi často ukázalo, že máma či rodiče mají pravdu a jeden, druhý, oba či já sám jsem vyvodil závěr o své - vrozené, přetrvávající a neukončitelné - nekompetenci … To, že měli rodiče pravdu a že ji měli až do dospělosti svého dítěte, však často souviselo s tím, že své dítě nedostatečně učili či mu dokonce nedávali, či nedávali včas, ani běžné provozní info