Iveta Havlová

Představte si Boha (coby metaforu bezpodmínečné lásky, bytosti, v jejíž přítomnosti cítíte bezpečný attachment), jak říká vaší mámě: Tvoje dítě už nemůže být lepší, než je, už nejlepší je … Je v něm všechno lidství Ty. Její táta. Rodina. Rod. Společnost. A vždy se spouští to, co je aktuální v kontaktu s daným člověkem Když je s tebou, spouští se v něm to, co ty vzbuzuješ Jsi tlačítko, od kterého vede drátek na konkrétní místo, které jsi den za dnem budovala, osévala, zaléval

Všecko všecičko na světě se dá prožívat neutrálně či optimisticky A všecko všecičko na světě se dá prožívat pesimisticky a bolavě … Validace je potvrzení a soucítění s negativními emocemi druhého, a oddělení se od těchto emocí … Pokud mě například někdo kritizuje (či mám pocit, že mě kritizuje) a jsem schopen ponechat druhému jeho emoce jako stav, kterým se právě teď reguluje, můžu říct: „To musí být nepříjemné, takhle se cítit. To chápu.“ Validací vrátím tyto emoce zpět do s

„Potřebuji, aby mě moudřejší/vyrovnanější člověk korigoval.“ je častý program Pramení z toho, že se v dětství i dospívání velmi často ukázalo, že máma či rodiče mají pravdu a jeden, druhý, oba či já sám jsem vyvodil závěr o své - vrozené, přetrvávající a neukončitelné - nekompetenci … To, že měli rodiče pravdu a že ji měli až do dospělosti svého dítěte, však často souviselo s tím, že své dítě nedostatečně učili či mu dokonce nedávali, či nedávali včas, ani běžné provozní info