Podceňování se a přeceňování se

30/08/2016

Podceňování se vytváří vnitřní přetlak. Vím, s jistotou vím, že je ve mně víc... ale netroufám si udělat krok směrem ven, vyjít ven s bláznivě odvážným činem. Rodiče do mně zaseli příliš mnoho semínek opatrnosti a perfekcionismu. Čekám, stále jen čekám, až budu dokonale připraven.

 

Přeceňování se vytváří pocit chaosu v prázdnotě. Čím se toto přeceňování může reálně projevovat? Jedním projevem je pravý protiklad podceňování se – vrhám se do činností, na které nemám. Může to být manažerská pozice v zaměstnání, kterou přijmu před tím, než jsem dospěl do stadia, kdy neprojikuji své vlastní stíny na ostatní. Anebo podnikání, před tím než jsem zvládl životní lekce závislosti a získal určitou osobní integritu. Anebo rodičovství, dříve než jsem sám dospěl a po všech stránkách se osamostatnil. Ale je tu ještě jedna kategorie přeceňování se.

Přeceňujeme se totiž také kdykoliv, když zatoužíme po něčem, k čemu jsme nedozráli, ale co si přesto můžeme pořídit - penězi, bez toho, abychom hnuli prstem. Dům jako kráva... ale k čemu? Máte čtyřčlennou, citově deprivovanou, rodinu, která stále někam vyráží, protože doma je to k nesnesení. Matka je nezralá holčička zoufalá z mateřského zpomalení a otec nezralý chlapec, který v hrůze z toho, kde se to ocitl, uniká do mentálního vlaku kariéry. Ten dům prakticky neznáte, nevíte, proč tam jste, proč právě tam. To pouto vzniklo příliš rychle – ukázali jste prstem a byl váš. Jako milenka na jednu noc.

 

Anebo zahrada na klíč od zahradního architekta. Chtěli jste totiž kolem sebe vidět to, co ve vás není – estetiku, řád, plodnost, tvoření. A zahrada je krásná, ale roste, bují, řádu ubývá...a vy nemáte sílu o ni pečovat, stejně jako nemáte sílu vytrhávat plevel ze svého nitra. Nevlastníte ji, jste jen divák. A tak povoláte zahradníka, možná bude chodit každé úterý. Každou středu zase uklízečka do domu, je tak velký, přece nebudete jeho otroky! 

Vaše děti mají obrovské sestavy kolejí a vláčků za spousty peněz, ale bez toho, abyste s nimi poseděli a předvedli jim situace z reálného života u dráhy, nebudou si s nimi umět hrát.

A tak občas takhle posedáváte ve svém domě a na zahradě, ale je tu jakýsi pocit prázdna, pachuť nereálnosti. Chybí tomu hmota, živost, šťavnatost. Ten prostor nevlastníte, nemilujete, chybí za tím poctivý proces... vaše zrání, práce na vztahu, dítě v pravý čas, touha po domově, který zaplníte teplem, které máte, láskyplné večery se čtením a povídáním, první maliny z proutku, který jste zasadili vloni.

 

Neformuluji tady pravidlo o tom, že není možné si nechat postavit dům nebo pořídit uklízečku. Ta rada zní: Nepořizujte si do svého života věci, o které se neumíte nebo nechcete postarat. Nedělejte to ve svém vlastním zájmu. Na první pohled mohou tyhle odznaky úspěchu, estetiky, pohodlí...vypadat krásně, ale pouštějí vám žilou. Uniká z vás živost v samém centru vašeho bytí. Protože život není v kině, na výstavách a dovolených... ale v denním kontaktu se sebou, svou esencí, kterou tvořivě, užitečně a s radostí vyzařujete ven.

 

Proto začněte při zemi - tam, kam skutečně dosáhnete. Ať je to osobní, klidně malé, ale milé, a pomalu stoupejte vzhůru.

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv