O smrti
"Chtěli byste poznat tajemství smrti. Ale jak ho můžete nalézt, jestliže nehledáte v srdci života?" Kahlil Gibran
Ve zpětné perspektivě se často příčina smrti člověka zdá být logickou pointou, vyústěním příběhu, který byl napsán už v jeho dětství. A také pokusem odkrýt pravdu.
To, jak žijeme, vnímáme sami sebe, lidi, svého partnera... záleží pouze a zcela na našich minulých zážitcích. Všichni žijeme především uvnitř sebe a v minulosti. V labyrintu uliček svých traumat. Od bolestného vnímání potlačených impulzů, vzpomínek, dětských emocí... nás má uchránit intelekt. Ale to, co vytěsňujeme, se uvnitř v tichosti stává aktivnějším a nutně potřebuje najít svůj vnější výraz... Přicházejí rány osudu a někdy i smrtelná nemoc.
„Něco jí našli na plicích a do měsíce byla pryč, matka malých dětí...“
„Objevili mu nádor v žaludku, už mu nebylo pomoci. Takový mladý člověk. Zemřel příliš brzy.“
Hrajeme své role dobře, příliš dobře. Poslušná holčička a pak vzorná matka malých dětí, vždy usměvavá, uvnitř se dusí... Advokát, v prestižní, dravé, advokátní kanceláři, útroby trvale stažené soutěživostí, kterou mu kdysi implantovali rodiče, protože jen když vynikal, získal jejich pozornost.
Chronické emoce, chronické napětí v těle, v orgánech. Naučené, už podvědomé, znecitlivování se v mnoha denních situacích, jako ochrana před psychickou bolestí. Potlačování impulzů, strach žít svou pravdu. Obrovská únava. Zacyklení, bezmoc, beznaděj. Nevíme, proč jsme se ocitli tam, kde jsme a jak z toho ven. Bezmoc a nemoc jdou ruku v ruce. Nemoc nikdy nepřijde nelogicky nebo příliš brzy. Přijde přesně v pravý čas.
Jen občas jsme schopni rozmotat nitky příběhu a pochopit, jak tělo a psychika tančí „tělo na tělo“. Milenec řekne své nové známosti pár příkrých slov a žena si ještě téhož dne vymkne kotník... Nebo vyjdou najevo jisté stresující okolnosti a ženu, úporně a nepochopitelně, okamžitě rozbolí rameno nebo pata. To jsou akutní „úrazy“. Chronické stavy naproti tomu nepozorovaně bobtnají uvnitř a stejně pomalu uvnitř roste napětí nebo cizorodý tvar, který nebyl projeven a žit „venku“.
A jednoho dne se míra naplní a to, co je skryté, přemůže fasádu ovládanou vůlí. Rozpor mezi vnitřním a vnějším, ono skrývané tajemství dávné dětské bezmoci se projeví sérií zápalů plic, epileptických záchvatů anebo prasklou cévkou v mozku. Tím se odkryje pravda a dojde k uvolnění.
Vím, že se pouštím na tenký led...ale myslím si, že dokud člověk vnitřně věří, že existuje východisko ze zacyklení, že je cesta ven a k dalšímu růstu (vývoji a expanzi), pak se člověk uzdraví. V opačném případě k uzdravení chybí důvod.