Romantička versus pragmatik

Velmi často se ve vztahu potkají

a neodolatelně přitahují

ON (nebo ONA)

– toužebný proměnlivý živel bažící

po lásce, dotycích, sladkých ujištěních

a ON (nebo ONA)

- pevný, citově rezignovaný, materiál

požadující řád a plnění povinností

Oba mají stejné zranění

- nedostatek lásky v dětství -

na který první z nich zareagoval

zvýšenou touhou,

zatímco druhý už rezignoval

Pro přehlednost můžeme

nakreslit situaci,

kdy touží žena

a rezignoval muž

Ale často tomu bývá i naopak

...

Oba se potřebují

Ona se, pro svou fixaci na blaho

ideální lásky,

stala přecitlivělou

a trochu nepraktickou

On se pro svou orientaci

na zvládání života bez lásky,

stal trochu okoralým a suchopárným

On jí pomáhá zvládat rutinu

běžného života

i její vlastní citové výkyvy

A ona za to svlažuje

jeho suchem rozpraskané břehy

...

Řeka a její koryto...

On se často cítí

zaplaven

jejími citovými výlevy

a stálým kolísáním

Ona zase pociťuje

nedostatečnost této existence

Chce se vylít z břehů

Chce jeho břehy podemlít

anebo si najít jinou „nádrž“,

kde bude moci být mořem

Dvě bytosti

- jedna hladová

a druhá popírající samu existenci

hladu

...

Láska

je nejvyšším stavem bytí

Kdo ji popírá nebo se jí brání,

klesá do bezútěšných pater

existence

Rezignace, apatie

přetrhává vlákno,

kterým jsme napojeni

na svou duši, na život

Proto naše Řeka,

naše přecitlivělá

idealistická romantička,

byť je její forma lásky

dětinsky závislá,

je přesto tím,

kdo má vyšší šance

změnit situaci

a zachránit vztah

se svým statičtějším partnerem

...

Často se jí to podaří až poté,

co své koryto opustí

... a narazí na druhého člověka – Řeku,

tolik podobného jí samé

Jakmile pocítí na vlastní kůži,

jak chutnají ty nikdy nekončící výkyvy,

nemůže než přiznat

svému Statikovi

určité body

A tím může začít její cesta

do vlastního středu

Ale ta cesta povede přes mnoho

nepříjemných otázek a uvědomění:

Takhle hrozně, že se chovám?

Tak dětinsky, manipulativně?

Hystericky?

Takhle směšně a nepochopitelně to vypadá,

když dělám tlusté čáry za vztahem, abych se

zbavila tlaku, který nedokážu unést?

Takhle nepříčetně znějí ty sáhodlouhé série

esemesek, které píšu?

Takhle zacykleně?

Takhle obsedantně propírám stále dokola totéž?

Takhle zveličuju? Obviňuju?

Usuzuju na skryté motivy druhého?

Takhle paranoidní jsem?

Takhle se zaplétám do vlastních myšlenek?

Takhle nesmyslně, vykonstruovaně, trpím?

Takhle se hroutím a vyhrožuju?

Takhle osočuju?

Takhle si zoufám, prosím a žadoním?

Takhle se z toho všeho oklepu a dělám,

že se nic nestalo?

...

A pak může začít od začátku

Láskou sobě

Odpuštěním rodičům

Láskou i soucitem

k řekám i jejich břehům

A začne si uvědomovat,

že ona sama

je vodou i jejím korytem

A s nově nabytou

celistvostí a vnitřním klidem

může vzít za ruku

svého Statika

nebo svého muže Řeku

a plynout spolu

tiše

k moři