Jsem špatný
Kdybych to znovu a znovu
neviděla v regresním vzpomínání,
nevěřila bych,
s jakou až matematickou přesností
se naše dnešní trápení
podobají bolestným zážitkům z dětství
Je to opravdu neúprosná matematika
dětského vnímání,
kdy cokoliv, co je před rovnítkem
musí dát, na pravé straně rovnice, výsledek
= lásku rodiče
Dítě pro to udělá prostě cokoliv
...
Když se rodič trápí,
trápí se i dítě
Když táta opakovaně říká: Ztrať se,
dítě poslušně pomalu ztratí pocit,
že je, poslechne
Když máma razí pravdu:
Když dospělí mluví, děti mlčí,
bude, i po letech, v přítomnosti starších
mlčet
Když táta dával k lepšímu:
„Podívejte se na toho našeho debila,“
dítě může posléze vystudovat tři vysoké školy
a když pak pan docent někde narazí
na hrubiána, který ho nějak nazve,
cítí jen skleslost a odevzdání
Když dítě kdysi nechtíc odřelo novou podlahu,
z čehož máma doslala hysterický záchvat,
může se i po čtyřiceti letech
cítit jako špatný člověk a chtít se potrestat
- ponižováním se a ponižováním jinými,
nedopřáním si radostí života,
sexuálním masochismem,
sebepoškozováním
Hluboce uložený pocit viny
může při náhlé silné retraumatizaci
vést až k pocitu
Nezasloužím si žít
...
Většinou ale známe jen mírnější formy
studu a pocitů viny
a z nich vyplývající
kladení druhých a jejich blaha
před sebe samé
Opakovaně vidím,
jak je žena (ale i muž)
přehlížena, v práci či doma,
trápena, vydírána, zneužívána,
a nemůže se odhodlat
k činu z důvodu,
„aby druhým nezpůsobila bolest“
Malé dítě totiž klade
pocity a zájmy rodičů
nad své vlastní
a tento postoj si,
skrz trauma necitlivé výchovy,
můžeme s sebou odnést
do dospělosti
...
Pokud tuto větu znáte
Anebo
pokud kladete sebe
vždy až na poslední místo
či se dokonce za něco „bičujete“,
čtěte tyto věty:
Není to přirozené,
Je to následek traumatu
a vaší věrnosti rodičům
...
Hledejte, kde to vzniklo
A pak propojte
své dospělé vnímání
s omezeným vnímáním
dítěte ve vás
Vysvětlete mu,
že je to celé jinak
A že si zaslouží
jen to nejlepší