Všechno jsme už zažili

Každou situaci, která vzbudí silné emoce,

jsme už pravděpodobně zažili

v období, které formovalo naši identitu,

charakter, hodnoty, očekávání...

... tedy v dětství

Možná byly reálie o dost jiné,

ale onen základní rys, který vzbudil

strach, zděšení, paniku, odpor, hněv,

ponížení, stud, naději, úlevu,

pocit neschopnosti, nemotornosti...

byl stejný

Jakákoliv silná emoce je vaše

a jen okrajově souvisí se situací,

kterou prožíváte dnes

Vidíme svou vnitřní krajinu

VŠECHNO JSME UŽ ZAŽILI

...

A pokud jsme nedozráli a nepochopili,

že po světě chodí tolik vnitřních světů,

kolik je lidí,

bereme si navíc, dětinsky, všechno osobně

Každý, kdo má jiný názor,

se mně snaží rozdrtit, jako přísná máma

(to že vidí mámu, si ale člověk neuvědomuje)

Partner, který je submisivní (protože jsem to chtěl,

jelikož můj táta byl nebezpečný hrubián)

mě štve, protože mi připomíná submisivní mámu,

která mně před tátou neochránila

(opět si neuvědomuji, že vidím mámu)

...

Jak vidíme na zvoleném příkladu,

nejen že si necháme minulostí působit

nepříjemné emoce,

necháme se minulostí doslova vodit

jako na provázku

Vybereme si partnera na základě strachu

a z důvodu starého dětského strachu ho potom

zároveň nejsme schopni ocenit

Neřešitelný vnitřní konflikt

...

Dokud nepochopíme, že

VŠECHNO JE NAŠE,

trávíme svůj život, de facto,

v apatii,

v rezignaci na svůj skutečný život

Namísto sebou, se zabýváme

„nemožně submisivním“ partnerem

Vyčleňujeme se z nepříjemných situací,

izolujeme se

Anebo do nich nekonstruktivně nabíháme

v podvědomé touze odčinit minulost

Příliš rozumujeme o druhých a o životě

namísto jeho žití

Namísto zásadních rozhodnutí a činů

hledáme zábavu a rozptýlení

- to vše proto, že dítě v nás je paralyzováno

starými ranami, pocitem bezmoci,

neřešitelnými vnitřními konflikty

...

Kdykoliv se nachytáte, že příliš řešíte

partnera, souseda, republiku, hokejisty,

nemožného kolegu, nesmrtelnost chrousta,

zábavu a zábavu...

je v tom dávný strach, hněv, bezmoc,

útěk od vlastních pocitů

I když se v té chvíli třeba tváříte

bohorovně

Kdykoliv se tvářím, že „to“

není,

že to nechci,

že to ke mně nepatří,

že můj hněv, a další pocity, patří partnerovi,

politikům, době nebo lidské blbosti

jsem nucen žít mimo svůj střed,

mimo hlavní proud života

Vyčerpávám své vitální síly,

které potřebuji pro plodný život

...

Udělejte hned teď něco tvůrčího

a pak se běžte proběhnout a

aspoň třikrát

dnes někoho obejměte

☺

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz