"Udělám všechno pro lásku"

V kulturní psychoanalýze existuje pojem sebezapírající typ Je to člověk, který se díky určitým vlivům v dětství orientuje na harmonii a soulad s druhými Usiluje o blízkost i za cenu sebepopření Přizpůsobuje se, omlouvá, vysvětluje, ustupuje Zdravé sebeprosazení leží někde mimo jeho žebříček hodnot anebo bývá alespoň pravidelně obětováno na oltář „souznění“ a klidu Oddaně sloužit pro (výměnou za) lásku je jeho heslem a sladkou vizí ... Všimla jsem si jednoho rysu, který s touto životní strategií chodívá ruku v ruce Bude to asi tím, že jsou radary tohoto člověka maximálně vyladěny na vnímání potřeb druhých a uzavřeny směrem k sobě... ... možná proto má tento člověk potíž se rozhodovat ... To, co nám lidem umožňuje se rozhodovat, je především vnímání svých emocí ohledně různých záležitostí Chceme-li jakoukoliv komplexnější otázku rozhodnout čistě porovnáváním pro a proti, bývá z toho nekonečný kolotoč Náš sebezapírající typ však činí většinu rozhodnutí s ohledem na druhé, co bude nejlepší pro druhého Co je tím nejlepším, si ale nemůže být jist, protože nemá k dispozici emoce druhého Musí tedy nejdřív posbírat maximum signálů, testovat vody, vyčkávat... než něco řekne nebo udělá ... Tento přístup postupem času tak podemele podpěry jeho osobní integrity, že, návykově, začne oddalovat rozhodování i o čistě vlastních věcech Mimo jiné i proto, že jeho životní hnací silou je získat náklonnost druhého a tak pro to, dělat něco jen pro sebe, vlastně chybí i motivace ... Jeho život je potom jakýmsi chorobným plynutím Nasáváním a vsakováním se Čtením nálad, nejjemnějších hnutí druhých (často jsou tak hrdí na svou empatii) Čtením spodních proudů, směru větru Dávají se k dispozici Splývají, i s časem Nejsou pány ani vlastního času Do poslední chvíle odkládají rozhodnutí o odchodu do práce nebo na schůzku Čekají na signál a tím u nich není vlastní rozhodnutí přesouvat se v poklidu, dělat něco jen pro sebe Centrum jejich osobnosti je tak vychýleno směrem k druhým, že uštvaně do poslední chvíle něco dělají anebo, pokud není co dělat, sní, dychtí, touží (s tímto typem bývá spojen návyk k disociaci) a v poslední minutě vyrazí Je zde návyk na „musím“, protože druhý, druzí, systém... ... Většina z nás, kteří čteme o seberozvoji, chodíme na kurzy a pracujeme na svém „vylepšení“ v sobě rysy tohoto člověka neseme ... Pro ty z nás, kteří si uvědomíme, že jsme byli stiženi virem sebezapření, mám jednu zprávu, a není vůbec objevná: Ztotožňovat se s druhým, stále ustupovat, oddaně sloužit všem, kromě sebe... ... to není cesta k získání souladu a lásky To je cesta k zásadnímu nesouladu se sebou, k vyčerpání, zneužívání, zklamání, hořkosti Začněte myslet víc na sebe A jestli nevíte, jak na to, můžete, pro začátek, zkusit udělat něco, co vám připadá sobecké (aspoň trochu) Určitě v tom ještě nebudu zdaleka dost lásky k sobě, ale jako první krok to bude stačit ☺ ... Připravte se ale na to, že okolí bude v šoku Připravte se na náraz nesouladu Protože, kdo chce žít vyrovnaný partnerský vztah, soulad, musí být ochoten podstupovat okamžiky nesouladu

Iveta Havlová www.ivetahavlova.cz