Zasloužím si lásku

05/06/2017

Jsou páry, které vězí ve zdánlivě neřešitelné situaci

Ochladli vůči sobě už dávno

Jeden k druhému cítí nechuť

anebo maximálně přátelství – slovo „přátelství“

však vyslovují v tomto kontextu tak, že pochopíte,

že jde o něco zcela podřadného a nedostatečného

...

Tito lidé za sebou často mají dětství s rodiči,

jejichž kapacita pro vřelou lásku byla

z různých důvodů omezená

(sami byli ze studeného odchovu, měli manželské problémy,

vleklou nemocí si vynucovali pozornost partnera,

pořídili si mnoho dětí a nezvládali dělit pozornost,... )

a dítě se necítilo dostatečně milované

Rodič,  hlavně máma, ač nebyla zlá, mu připadala mechanická,

její úsměvy umělé, její pohlazení jen naoko

Dítě bylo zklamané a možná v něm dokonce rostla touha

po jiné, dokonalé mámě – a tato touha se vždy v dospělosti

překlopí do touhy po ideálním partnerovi

...

Tento člověk si v sobě nese pocit, že život by byl promarněn,

neměl by smysl, život by ho minul... kdyby nikdy neměl prožít

to, co mu bylo v dětství odepřeno

Chce, aby mu partner projevoval vřelý zájem a nadšení,

nejen na samém začátku vztahu, ale stále, navždy

Chce, aby byl partner oddanou, milující mámou,

která dává vše a pro kterou je dítě smyslem života

Chce si s partnerem stále „žmoulat ruce“, vrkat,

cítit to sladko, které zaplavuje, chce nezištnou péči,

nekonečnou toleranci smísenou s kapkou vášnivého majetnictví

Protože jsou ale jeho senzory zaměřeny spíše

na zachytávání subtilních signálů, že ho máma nemá ráda,

je robotická a dělá věci jen protože se to má

... začne tyto atributy záhy přisuzovat i svému partnerovi

a prostoupí ho trpké zklamání

...

Následkem toho ochladne, zlobí se, trucuje

Nespokojeně nebo pohrdavě vyslovované slovo „přátelství“

tu zastupuje dětské obsahy, jako například

... nemilovaný

... nejmíň milovaný ze sourozenců

... nemá ze mně radost

... nechce mě

... jsem jen do počtu

Nakonec už nechce přijímat žádné projevy náklonnosti,

protože jsou nedostačující, není to ta láska, po které touží

A kdyby tyto projevy přijal, neznamenalo by to snad,

že uzavřel dohodu, že přijímá, co je

a vzdává se toho, po čem touží?

O to, po čem touží, si ale říct nemůže, protože by tím

opět vše znehodnotil – mechanická matka ho taky

chvíli hladila po hlavě, když si za ní přišel...

Ale pokud si i nakrásně občas tento člověk partnerovi

o něco řekne, vyvře z něj u toho obvykle všechna zloba

a křivda a zaražený partner nemá zrovna nejlepší podmínky

pro vroucí a nadšenou odezvu, která se od něj žádá

...

Je těžké, tak těžké vzdát se snu o ideálním partnerovi

Je to něco, co tohoto člověka léta drželo nad vodou

Něco, co mělo odčinit všechny křivdy a utrpení

Ráj, ve kterém spočinu jako na cukrkandlové fotografii

Dokonce i poté, kdy člověk nastoupí cestu zrání,

začne si spoustu věcí uvědomovat,

chovat se dospěleji, tvořit svůj život,

vnímat i perspektivu partnera, dovolí si vděčnost atd.,

stejně i tehdy ještě sem tam upadá do pocitů zmaru,

obrovské závrati a smutku z představy,

„že by to už nikdy neměl zažít“

„že už nezažije tu intenzitu“

„že tohle, tahle průměrná realita, je všechno“

...

Většinou musí přijít hodně euforických vzestupů

a tvrdých pádů,

aby si uvědomil, že ten pocit intenzity „venku“

trvale nevytvoří

A že on sám je nejmíň z poloviny zodpovědný za to,

jak jeho vztahy vypadají

A pak teprve může oplakat své dětství a

s pokorou začít s partnerem od začátku,

S pochopením, že plně pro sebe je tu jen on sám

Že dostávat od druhého není právo, ale dar

A že dárky nejraději dáváme lidem, kteří jsou čitelní,

víme, co jim udělá radost

a zároveň od nás nic neočekávají

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv