Dokud nemám dost pro sebe, nemám nic pro tebe

Čím více najdeme zdroj sami v sobě,

tím víc pozornosti a energie

můžeme sdílet i s druhým

Znám lidi, jejichž materiální podmínky

a celkový pocit bezpečí v dětství byly takové,

že v průběhu dne stále aktivně zaměřují svou pozornost na to,

jestli nemají hlad nebo žízeň,

na to, jak se emočně cítí a jak se ochránit před druhými,

či věnují úzkostnou pozornost svým tělesným pocitům

a obírají se myšlenkami na nemoc

Anebo plní, bez dechu a strojově přesně, všechny své povinnosti

...

Pak jsou třeba lidé, kteří byli v dětství odtrženi od matky

či sice žili vedle matky, ale v citovém nenaplnění

Ti se zase v rozsahu nepřirozeném pro zdravého dospělého

obírají myšlenkami na velkou lásku

Na vše stravující nekonečné milování, kdy jeden s druhým splyne,

všechno zmizí, zůstane jen tato požehnaná chvíle, ty a já,

kdy, zalykajíc se štěstím, budu líbat nohu

nebo kousek bříška milované

Touží po symbióze s druhým

Bez druhého nejsou celí, celiství

Chodí po světě se svou neodstřiženou pupeční šňůrou,

smutní, ztracení a hladoví

...

Každý z nás má občas tyto myšlenky a mánie,

ale lidem s příslušným dětským zraněním

tyto záležitosti vyplňují duševní obzor

- s menšími euforickými přestávkami -

po celý život

...

Je jasné, že pokud je člověk takto silně obrácen dovnitř

ke svým potřebám, planoucím na plátně jejich duševního života

jako černé slunce,

nemá příliš prostoru pro to, vnímat, co potřebuje druhý

Že má taky hlad a žízeň

Že se taky bojí

Že se nemůže zaobírat jeho zdravím, protože má vlastní

životní náplň

Že se cítí lépe ve větší vzdálenosti a nechce být stále k dispozici

na telefonu, u stolu a na loži

...

Jediné, po čem touží, oč usiluje, je naplnění jeho potřeby

a, ač sám trpí,

stává se tím necitlivým, někdy až krutým

Slepým k potřebám druhého

Neschopným vnímat potřebu druhého

- protikladnou k té jeho -

jako stejně naléhavou

...

Subjektivně se často nejhůř cítí ti,

kteří potřebují k uspokojení své potřeby asistenci druhého

Ten, který jen potřebuje spoustu času,

aby mohl udržovat svůj strojový režim stran

jídla a různých rituálů, které mu zajišťují pocit bezpečí,

si totiž často vystačí sám

(byť pak už nemá prostor, energii a pozornost pro druhého)

To člověk, který potřebuje splývat s druhým

či vyžaduje jeho stálou pozornost a asistenci u jeho rituálů,

musí vynaložit veškerou svou energii

na zajištění si druhého, svého externího zdroje

Vše ostatní vedle toho bledne

Povinnosti jsou zanedbávány, péče o sebe je nedůležitá,

vlastní děti ztrácejí na významu

- záchrana života tkví v přitažení druhého

do požadované vzdálenosti

Což je ale mimo jeho kontrolu, člověk není křeslo

...

Jen pokud dospějeme a naše potřeby budou v míru,

poklidu a bezpečí uspokojovány převážně našimi silami

Pokud budeme čerpat radost a naplnění z mnoha zdrojů

(prožívání svého těla, tvořivosti, přátelství, kontaktu s přírodou)

Pokud se zbavíme obsesí a nutkání...

můžeme žít partnerské vztahy,

které už nebudou plné neuspokojení a dramat

Vztahy, ve kterých budeme mít dost prostoru a chuti

vnímat i potřeby druhého

Lehce se přizpůsobit jeden druhému

anebo se v míru rozejít

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz