O lásce

Po mých víkendových kurzech, kdy mnou proletí

salva příběhů, emocí, slz i smíchu,

mi život vždy najednou připadá tak prostý

...

Na začátku je tu člověk s jeho příběhem,

s tíhou příběhu, plného bolestných detailů

Člověk, který upírá pohled dovnitř truhly plné tmy,

člověk fascinovaný svým anti pokladem, tolik,

že zapomněl na světlo kolem

...

Příběhy o macechách, které nedávaly dítěti jíst

a to přežilo na pití syrových vajíček z kurníku

O matkách, které „zlobícím“ dětem balily kufříky

anebo říkaly, že dítě není jejich, že ho ve městě

nechali cikáni

O žárlivých matkách, které dospívající dívce

s důvěrou odpočívající na gauči vedle dobrého táty,

(který ji v duši vytváří obraz důvěryhodného mužství)

nenávistně řekne: vypadáš jako jeho milenka

O otcích, kteří žárlí na novorozené dítě

a svým zuřivým běsněním způsobí dítěti tiky a koktání

Příběhy o lásce, plné strachu i okamžiků štěstí,

o lásce, o tom jediném, kvůli čemu pracujeme, studujeme,

putujeme, sníme,

upíjíme se, trápíme sebe i druhé,

padáme

a znovu se zvedáme, znovuzrození,

s novou nadějí a vírou v život

...

A protože nositelkou poselství o lásce,

prvním obyvatelem téhle neznámé planety, do které jsme zrozeni,

prvním E.T. s praporem „Láska“

je matka,

jsou to příběhy hlavně o matkách

O matkách neschopných lásky

O matkách, kterým jejich lásku nevěříme

O matkách, které to všechno pokazily

O sobeckých matkách, které přes své problémy,

nevidí dítě, nechápou dítě

O matkách, které daly málo

A přesto... v terapiích vidím,

že jakmile žena vyléčí to nejtěžší zranění,

které ji drželo v kleštích, v jakémsi bezvědomí,

které způsobovalo, že sama byla dítětem plným vlastní bolesti,

taková žena se poprvé nadechne do dospělosti, ženství

(jako když ve filmu Matrix vytáhnou zotročené bytosti

ze zad kabel připojený k centrálnímu počítači)

a její první myšlenka je na její dítě

Doslova zalapá po dechu v obrovské bolesti a zoufalství:

Co jsem to udělala svému dítěti?

Byla jsem hrozná matka!

...

Ta bolest je strašná, protože žena,

kterou programování v dětském věku

neodpojilo od centra jejího lidství,

touží dávat lásku, něžně vypiplat nový život

To je náš přirozený program

A jakmile je smazán vir, který program rušil,

obnoví se

...

Někdy je těžké vir smazat

Osud si s některými rody pohrál, jejich program

jsou spíš vrstvy a chuchvalce virů,

které se tváří jako pravdy o životě

A přesto i v těchto rodinách je někde uvnitř světlo,

původní láskyplný program přírody

...

Svět je, jaký je

Byly a budou šarvátky, války,

dobré časy a těžké časy

Časy, kdy kvete láska a pohoda

a časy, kdy si lidé myslí, že se musí zatvrdit, aby vydrželi

Máme tu dar i prokletí moderních porodnic

s nepřirozeně vedenými porody, které plodí odcizení

Máme „moderní“ městský život odtržený od přírody,

sousedských vztahů

Práci v kanceláři, papírování, často beze smyslu

Vyhoření a vyprahlost

...

Možná dnes musíme lásku a pospolitost víc hledat

Možná, že je to dokonce to nejdůležitější,

co máme v životě vykonat

Sami se stát posly lásky

Zvednout ten prapor

Znovu a znovu ho zvedat, umíněně hledat světlo

V sobě, v lidech, v temnotě

Ten, kdo uvěří ve světlo,

se už tmy nebojí

Ví, že není světla bez tmy

Sladkosti bez hořkosti

Empatie a soucitu bez prožití vlastní bolesti

Lásky, bez přijetí

temných bolestí druhého

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon