Ještě o závislosti
Včera jsem napsala příspěvek
Věčný sen o dokonalé lásce
Možná se mýlím,
ale z útržků vět, malých poznámek na okraj,
výběru slov... zachycených v terapiích
se mi začíná skládat obrázek matky,
která je laskavá, na dítě se těšila
a přesto nebyla dobrou mámou
Přesto zasela do tělesné paměti miminka
vzpomínku na velký nedostatek
či na okamžiky ráje, narušované
obdobími prázdna, sucha a zoufalství
Toto miminko je pak dalším adeptem
na snění o dokonalé lásce,
na závislost
...
Matkou, o které mluvím,
je submisivní matka
nebo dokonce matka – oběť
V pozdějším věku dítěte, na který už má
daný člověk vědomé vzpomínky,
se projevovala měkce, nekřičela
Byla jen zavalena péčí o domácnost,
unavená snahou nerozčílit otce
(Cos to udělal, zbytečně jsi tátu rozčílil!),
unavená dětmi: Ach, děti moje,
vy mi dáváte...
...
Žena, která nemá sama sebe,
která je vyčerpaná sloužením ostatním
či společenskému ideálu
Která neumí stanovit hranice své matce,
manželovi...
nemá dost energie a duševní síly na to,
aby se vyrovnávala
s vnějšími i vnitřními otřesy
Nemůže tu pro miminko plně být
či mu dokonce tělíčko
skrápí hořkými slzami
A miminko není pytlíček mouky,
má ve svých nervových drahách
zabudován seizmograf, barometr,
později maličký videorekordér
Pamatuje si
- byť se později snaží zapomenout -
ty náhlé změny počasí
či trvalou polotmavou depresi
svého mateřského vesmíru
...
Nejen nechtěné děti,
nejen děti chladných matek,
nejen děti zcela zoufalých matek,
nejen děti, kterým se narodil sourozenec
příliš brzy – po roce, dvou, třech...
Dokonce i děti smířených
masochistických matek,
které se k dítěti utíkaly pro teplo,
trpěly nedostatkem,
neklidným, nestálým „počasím“
...
A, věřte mi, tento záznam v těle
vyrábí pak v životě něco zcela jiného,
než zdravou archetypální vzpomínku
na ráj symbiotického žití s mámou
Člověk, který prošel zdravým vývojem,
má nejspíš v těle uloženo cosi
jako šťastnou jistotu a klidné očekávání,
zatímco člověk z děravého ráje
je plný spalující touhy, bolesti
a strachu ze samoty či opouštění
...
Žena, která si neumí pořídit štěstí
a naplnění pro sebe,
nemůže být dobrou matkou,
nevytvoří bezpečný a stabilní ráj
Jak být ve šťastné symbióze s někým,
kdo není šťastný?
Je to jako byste smísili
čirou a zakalenou kapalinu a doufali,
že výsledek bude čirý
...
Pochopit, co do mně bylo vloženo,
je první krok k uzdravení
Nejmenší šanci ozdravit svůj život
mají ti,
jejichž věty začínají slovem
„On“ či „Ona“... partner či partnerka
On – on – on
Ona – ona – ona
slýchám na začátku terapií a kurzů
Až později lidé začínají chápat, že není nic,
než já, můj vnitřní svět, má očekávání
a mé strachy, které mi přikazují trpět a
držet se toho, co mám, ať je toho jakkoliv málo
a že i ten nedostatek
si vlastně vyrábím
...
Ani tady nenapíšu jednoduchou radu, jak na to
Vlastně ani přesně nevím, co se to
přesně děje
Proč s ubíhajícími týdny terapie či kurzu
s každou další sebereflexí, cvičením,
zpětnou vazbou ode mně i kolegů na kurzu,
se život začne uklidňovat a projasňovat
Proč člověk nakonec uvěří, že není nic,
než jeho vlastní zdroje
Že spoléhání se na partnera je šalebná cesta,
cesta, která ač může začít slastně,
vždy skončí nedostatkem
...
Teprve v okamžiku, kdy se tato
notoricky známá informace,
skutečně propíše do psychiky
a zboří domeček z karet vysněného ideálu,
teprve tehdy začíná dospělost
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz