Druhý má vždy pravdu

„Brr, tady je taková zima,“ říká žena

„Co povídáš, je tu vedro k padnutí!“ kontruje muž

„Že je hic?!“ obrací se na staršího syna

„Chceš košili?“ slyší chlapec z druhé strany

Štíhlý hoch se chvěje, ale košili odmítá,

zažil už tyto rozepře mnohokrát a vyhodnotil,

že bezpečnější je přiklonit se na otcovu stranu

Tito tři se chovají vždy stejně:

Úzkostné ženě se zabržděným krevním oběhem

je vždy zima

Cholerickému rozprouděnému manželovi

vždy vedro

Staršímu synovi zima, kterou překoná,

aby nebyl ženská

A pokud by existovalo něco jako objektivní realita,

vyjadřoval by ji možná mladší syn,

který je zatím svůj, pohodář,

dobře energizovaný,

neutopený ani v mentálním světě,

kde se tělo moc nevnímá,

ani nezatížený vyvažováním mezi otcem a matkou

a když je mu zima, řekne to

Nahlas

...

Druhý člověk má vždy pravdu

(v jeho světě)

A pokud i třeba on sám zjistí,

že pravdu nemá

a nepřizná to,

pak nemůže

a je zbytečné dohadovat se s ním

a tlačit na něj, aby uznal,

že jsou věci jinak

Stát na svém

je pro něj v té chvíli životní strategií,

která vznikla už v dětství

a naznačuje nestabilní, nevypočitatelné, násilné

nebo jinak nebezpečné prostředí,

ve kterém dítě nemohlo spontánně

vyjadřovat všechna hnutí svého těla i mysli,

uznat chybu a podobně

Případně tuto strategii dítě okopírovalo od rodiče,

který byl v rodině vítězem

...

Pravda je osobní záležitost

a to je potřeba vždy uznat...

„Je ti vedro?

Co bych za to dala, já jsem byla vždycky zimomřivá...“

A už se ti dva můžou bavit o tom,

jestli je to opravdu tak skvělé být horkokrevný

Už nejsou zamčení v beraním přetlačování se,

jestli je nebo není hic

A muž třeba zareaguje:

„Co to povídáš, víš jaké to je, když nemůžu ani dýchat

v tom vedru?“

A žena:

„To víš, to já neznám. Asi nic moc, viď?“

A můžou být spolu znovu v míru

...

Ve svých článcích zastávám smířlivé postoje

a díky milosrdnému systému Facebooku,

který je založen na sdružování lidí

s podobným náhledem na svět,

mám jen minimum negativním reakcí

(na blogu iDnesu by to tak nebylo)

Občas ale samozřejmě narazím

na něčí přesvědčení, že život je boj,

že je potřeba oplácet stejné stejným

nebo ještě horším a podobně

A protože se lidskými příběhy zabývám profesně,

hned vidím spoustu příkladů lidí

jejichž životní příběh znám

a vím, že pro ně je život opravdu boj

(protože dětství bylo tvrdé, nepřejícné nebo nesebevědomé)

a že je potřeba oplácet stejné horším

(protože daný člověk je uvnitř, pod tužší slupkou,

extrémně křehký)

...

Po čase ale už je možné i tuto hru na

„Umožni mi pochopit, jaký jsi

a já ti pak odpustím, že takový jsi“

opustit

A prostě přijmout,

že každý člověk má

ve svém světě pravdu

A tu svou mu nevnucovat

Nepřesvědčovat ho o ní slovy,

ale ukazovat mu ji

laskavými činy

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz