Strach z blízkosti II.
Jak už jsem psala v článku Každý partner je ten pravý,
věřím, že každý náš partner přesně odráží
naše vlastní vnitřní nastavení
My to nevidíme, jsme velmistři
v manipulaci svého sebeobrazu
Co se nehodí – žbluňk a už letí do podsvětí našeho nevědomí
Čím více psychických zranění a neuspokojených potřeb
si v sobě neseme, tím větší je jejich vzájemná konkurence
Mám si vybrat partnera spolehlivého, ale neemotivního,
který mi pomůže ustát okolní dravý svět?
Anebo medového mazlíka, který se ale občas
propadá do pocitu, že se mu dost nevěnuji?
Potřebuji momentálně víc inspirativního workoholika,
hyperaktivního muže, který mě vytáhne z apatie,
ale bude na mně mít málo času
anebo muže-mámu, u kterého se můžu vybrečet,
ale, jaksi, záhadně, pro mně nakonec nebude dost mužný?
...
Čím více vlastních deficitů, tím univerzálnější
partner musí být
- něco jako mixer s hnětačem, drtičem ledu,
nástavcem na vysavač a robotickou
masážní paží
To se ale těžko hledá
Ne každý neemotivní spolehlivý dříč s principy
je zároveň medový mazlík
A tak si naše podvědomí neomylně vybere partnera
vhodného pro uspokojení potřeby,
která u nás momentálně vévodí
Třeba nejvíc potřebujeme pocit, že na nás záleží,
že o nás někomu jde, že se netřepotáme někde
na okraji rodiny, jako v dětství
...
A tak zvolíme člověka totálně závislého,
který si postupně začne nevybíravě usurpovat
naši přítomnost a ve své panice ze ztráty
je majetnický, paranoidní, manipulativní, hrubý
Pak naříkáme, zpytujeme osud, reklamujeme u boha,
poprvé, s rozšířenými zřítelnicemi, vyslovíme to slovo
rozvod
Přesto, přesně to jsme chtěli
Aby nás někdo (máma) vzal kolem pasu a řekl
„Jsi moje, buď se mnou.“
...
Ale zpátky k mému článku o strachu z blízkosti,
na který dnes navazuji
V komentářích se, zákonitě, ozvali většinou
toužící typy zklamané svým odtažitým protějškem
(Odtažití jsou totiž „držáci“, nestěžují si na vztah,
spíš požadují řád a dodržování provozních pravidel)
Milí toužící, chci vás dnes poprosit,
položte si otázku, jestli byste dokázali
být stabilní oporou někomu, kdo je jako vy
Někomu, kdo cítí nedostatek citu a dožaduje se
větší pozornosti a sycení
Zkuste sami sebe co nejobjektivněji zanalyzovat
Nepropadáte se někdy do pocitů opuštěnosti
i krátce poté, co jste pozornost dostali?
Nedrží vás vaše dětské trauma v kleštích?
Není pro vás jakási stabilita zatím dosažitelná
jen s člověkem, který své zranění popřel,
svou touhu po blízkosti má kompenzovanou
a nepožaduje sycení?
...
Představte si, že byste byli s člověkem
nedomazleným,
který přes uplakané oči svého traumatu
osočuje všechny vaše kamarád(k)y, jelikož žárlí
S mužem, který když otěhotníte, má chuť
se sbalit a odejít
(protože dopředu žárlí a bojí se opuštění)
S člověkem, který se urazí a neřekne proč
(půl dne jste ho zapomněli pohladit)
S člověkem, který po hezké dovolené
- perete všechno to prádlo anebo doháníte resty -
nebyl dva dny pohlazený, a tak
vpadne do kuchyně jako velká voda a zaúpí:
Já už nemůžu dál!
S člověkem, který je každou chvíli
zakaboněný nebo bez energie,
protože si z dětství nese pocit, že není milován
S člověkem, který díky těmto svým pnutím
se nakonec stejně odtáhne a už se mazlit nechce,
s vámi nechce, a sní o svém ideálu
...
Není nakonec lepší a logické,
že jste se svým lehce zatvrdlým mužem
nebo ženou,
který/á na vaše dramatické vystoupení
opáčí: Jsi unavená anebo Nedělej divadlo?
Příjemné to není, ale stabilita je zachována
a tu potřebujete nejvíc
A jakmile si, opravdu do hloubky, uvědomíte,
jak na tom jste se svým zraněním
a proč vám žádné z vašich vztahů
s „citlivějšími“ protějšky nevyšly,
zatímco zrovna tenhle neuspokojivý „drží“,
jste konečně realisticky na pevné zemi
A můžete pracovat na svém vlastním zranění
a zároveň poskytnou partnerovi
(jehož zranění je stejné jako vaše, jen strategie přežití jiná)
veškeré bezpečí a inspiraci,
které potřebuje k tomu, aby mohl vkročit
do oné ožehavé zóny, kterou je pro něj
fyzická intimita a psychická blízkost
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz