Dal jsem jí všechno, dala jsem mu všechno

Slýchám nářky:

Ten muž, ta žena mě navnadil/a

a já mu/jí dal/a všechno

(myšleno pozornost, své myšlenky, dary,

pomoc, své tělo... v naději na štědrou odezvu)

ale trápil/a mě a nedal/a mi nic

...

Podle mého názoru má ale každý vztah

svůj zákonitý průběh

a každý člověk se přesně drží svého

vnitřního kodexu,

od začátku až do konce

V každé situaci a neochvějně

Často tedy takový „nevděčný“ protějšek

už na samém počátku prohlásil, že nechce vztah,

že ještě není venku z předchozího vztahu a podobně,

ale druhý, závislejší, si utvořil svou představu

a, všemu a všem navzdory, věřil

- v odvěké víře závislých,

že stačí druhého jen drobně upravit,

trochu ho vylepšit

a bude pro jeho potřeby ideální

...

Anebo byl protějšek sice na začátku nadšený

- v době, kdy druhého dobýval

anebo se s ním oťukával

a vztahová vzdálenost pro něj byla únosná,

ale jakmile se začala zkracovat

(dostředivější z partnerů začal

vypisovat esemesky, nárokovat si jeho čas

a určitou intenzitu citového projevu),

začal se náš „nevděčník“ odtahovat

...

Pro člověka, který chce vidět pravdu,

by stačilo pár prvních náznaků

a bylo by mu jasné, na čem je

Bohužel jsme často tak citově vyhladovělí,

že popíráme očividná fakta

Ještě přitvrdíme - sloužíme, zachraňujeme,

dáváme se k dispozici, nejmenší náznak přijetí

si položíme na sklíčko mikroskopu

a interpretujeme jako příslib velké lásky

V nedostatku skutečného materiálu

pro svou víru,

saháme ke starému dobrému:

„On/a je zraněná/ý,

ale ve mně má spřízněnou duši,

jsme si souzeni

Já z tohoto člověka vytáhnu jeho potenciál

= schopnost milovat

(tedy, milovat MĚ)

a budeme šťastní, dokud neumřeme

...

Pominu dnes celou rovinu toho,

že jsme si i tento protějšek našli správně,

že určitým způsobem vyjadřuje míru

našeho nízkého sebepřijetí

Chci poukázat jen na to,

že celé to protrahované utrpení

si působíme sami

Bojujeme o svého člověka, jako by to byl

poslední člověk na světě

Jako bychom žili na pustém ostrově

A ono to tak je –

duše trpitelů bývají pustým ostrovem,

zrcadlovým odleskem raného dětství,

kde, když je nechtěla máma,

nikdo jiný nebyl, pes neštěkl

...

Pokud se v tomto příběhu poznáte,

odvraťte prosím pozornost

od svého nevděčného protějšku,

hledejte důvody, proč se stalo, co se stalo

v sobě

Jaký máte náhled sami na sebe?

Co si myslíte o svých vztahových šancích?

Jdete při zamilování obrovsky strmě nahoru,

oproti svému normálu?

Jste ochotni trpět pro výsledek?

...

Položte si desítky otázek,

hledejte důvody, proč si volíte utrpení

A studujte, zkoumejte druhé lidi

Zjistěte, co si o sobě a o světě myslí lidé,

kteří mají hezký život

a prožívají šťastné vztahy

A pracujte na sobě

Nesplní se nám totiž to,

v co zoufale a úporně vkládáme naději,

ale to, čemu klidně a spokojeně

věříme

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz