Co o mně vypovídá odmítavý protějšek
Dostala jsem otázku ke včerejšímu článku
„Dal jsem jí všechno, dala jsem mu všechno“
Otázka zní, proč si myslím,
že nám protějšek, který nás odmítá,
zrcadlí nízkou míru našeho sebepřijetí
...
Představte si, že máte zaměstnání,
kde vás málo platí,
jeden den se k vám chovají dobře
a druhý špatně,
jeden den vám předestírají plány
na povýšení a zvednutí platu
a ten druhý vedou litanie o tom,
že vás brzy propustí
anebo vás rovnou propustí,
se vším stresem kolem toho,
jen aby vás další den zase přijali zpátky
A tak pořád dokola
Přesto pořád zůstáváte
Proč?
Protože se obáváte, že neseženete novou práci
a bojíte se pomyslet, co by bylo potom
anebo protože si myslíte, že dotyčný má pravdu,
že jste opravdu nemožní
a že si špatné zacházení zasloužíte
...
Ve vztazích máme tendenci si selský rozum
obalit tolika vrstvami klamu a frází,
že je to k nevíře
Ale já ho/ji miluji!
Ve skutečnosti je jiný/jiná!
Měl/měla to v dětství těžké...
(to šéf určitě taky, zůstanete pod ním?)
...
Ve skutečnosti se stalo to, že jsme si vsugerovali,
že tento člověk ukojí hlad,
který už tak dlouho pociťujeme
Že mi přinese to, co mi tak dlouho chybí
A pak se s tímto snem nedokážeme rozloučit,
i když fakta a reálný svět tlučou na dveře
tuctem ocelových tyčí
...
Kapacitu cítit základní jistotu
a pocit vnitřního naplnění
dává dítěti laskavá matka a později
hezký vztah k oběma rodičům i rodičů mezi sebou
Kdo to v dětství měl
- rozuměj, láska byla, kam se podíval -
netrpěl citovou deprivací, trvalým strachem
nebo pocitem nedostatečnosti či dokonce viny,
má v sobě uloženo, že láska je opravdu všude,
kam se podívá
Že je jí dost, v něm samém i v lidech okolo
Ví, jak vypadá pěkné zacházení,
že si ho samozřejmě zaslouží a může ho mít
...
Ženy, které chodí s ženatými muži
Muži, kteří chodí s vdanými ženami
musí být lidé smíření s tím, že člověk
po většinu času čeká, trápí se a touží
Musí být na to z dětství zvyklí
Zároveň, někoho vůbec mít,
někoho, kdo mě potenciálně obejme
a nebude na mně kritický apod.,
je tak cenné, že jsou ochotní žít
v tomto přiškrceném módu
...
Totéž musí platit pro situace, kdy,
sice svobodný, partner
ode mně utíká nebo se chová špatně,
byť i jen proto, že má sám obrovské problémy,
které ničí vztah i život druhého
Pokud v takovém vztahu zůstávám,
pak to svědčí o tom,
že nejsem zvyklý na to, mít krásný a bezpečný vztah
sám se sebou i s důležitým druhým
(předobrazem jsou vždy vztahy s rodiči)
A stokrát si můžu na povrchové hladině vědomí
opakovat, že jsem atraktivní a schopný,
mé činy mě usvědčují
V hloubi duše stále vítězí malé děťátko ve mně,
které se chce u někoho stulit,
ať za to zaplatí jakoukoliv cenu
...
Bohužel, jak tady psal včera myslím Jirka Vladík,
my si ani neuvědomujeme,
jak jinak, mnohem lépe, se člověk může mít
Sice po tom toužíme a v kratičkém záblesku
to v průběhu zamilování zažijeme
Ale v čase zamilování to nejsme my!
Naše programy načas pohasínají
a my se cítíme sebevědoměji
Naše neblahé vzorce znovu ožívají
až s prvními konflikty, kritikou,
epizodou přehlížení
Pak jsme to zase my, s celým nákladem
...
Proto jsem včera psala
- zkoumejte, jak žijí a přemýšlejí jiní lidé
Studujte sebe i život
Bádejte v celé šíři reality, podivujte se
nad jinými vzorci chování a nechte je na sebe působit
Prolínejte jimi svou realitu
A buďte připraveni na pořádné zemětřesení
Být skutečně otevřeni experimentům
s novými přístupy k sobě a druhým,
je, pocitově, něco mezi pořádným kataklyzmatem
a genovou terapií
A k tomu samozřejmě klasika:
čištění starých traumat, sycení citových deficitů,
ten obehraný kolovrátek Ivety Havlové
:)
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz