Sen o rovnocenném partnerství
Většina z nás tvrdí, že touží být
v rovnocenném zralém partnerství
„Muž chce být ve vztahu mužem“
„Žena chce být ženou“
Oba chtějí, aby si jich protějšek vážil
Realita však bývá jiná
Kolik deformací může nepovedená výchova
zasít do našich budoucích vztahů v dospělosti!
Pokud mě třeba rodiče v dětství neustále
kritizovali, peskovali, umenšovali mé sebevědomí,
budu si často, podvědomě, chtít najít partnera,
který mi řekne, co mám dělat, co je správně
Pokud na mně byli v dětství tvrdí,
budu hledat svého zachránce anebo, dokonce,
někoho, kdo na mně bude zase zlý, protože věřím,
že musím trpět, aby mě měli rádi
Pokud jsem byl v dětství osamělý, můžu hledat
partnera, který mi jistojistě neodejde
- tedy velmi závislého, slabého nebo nemocného
Kde je pak prostor pro rovnocenné partnerství?
Kde tu jsou dva samostatní lidé, kteří se prolínají
z čisté radosti, ne urgentní potřeby?
V dnešním textu pominu rovinu citové soběstačnosti
a zaměřím se na ostatní roviny nezávislosti
Na schopnost dát svému životu smysl a řád
...
Před časem jsem někde četla větu:
„Větší dává smysl menšímu.“
Jak krásná zkratka vyjadřující vztah rodiče a dítěte...
Malé dítě skoro všechno poměřuje reakcí rodiče
Co mám udělat, aby si mě všímala?
Když udělám tohle, bude se smát nebo mračit?
Čištění zubů, uklízení hraček, oběd, návyky...
to všechno může být otrava nebo dávat velký smysl,
podle toho, jak k tomu rodiče přistoupí
Vlastní svět dítěte ještě nemá pravidla, řád,
vládne v něm nahodilost a chaos,
který rodiče rovnají, pokud možno citlivou rukou,
tak, aby dítě pochopilo a přijalo za své, že
určitý řád je prospěšný a pro samostatný život nutný,
zároveň však, že péče
o své potřeby, zájmy a o svůj domov je radost
...
Někdy to ale rodiče nezvládnou
Například dítě přetěžují
(maličké dítě musí třeba v určitém časovém úseku samo
a dokonale uklidit pokoj nebo denně bez výjimky zalít truhlíky)
a zasejí do něj pocit „Sám to nezvládnu“
Anebo mu třeba mohou sekýrováním
dodržování řádu znechutit
Anebo za něj všechno dělají
Nebo mu svým apatickým nebo ukřivděným
vztahem k životu
neukážou, kde brát pocit smyslu a energii
Neukážou mu svým příkladem, jak si
v hlavním plánu, proudu života dělat radost
a levou zadní při tom
udržovat v pořádku svůj domov, auto, zdraví
Že je to možné dělat s lehkostí a sám pro sebe
...
Člověk pak není plně vybaven pro dospělý život
a stále potřebuje někoho druhého, kdo do něj bude dolévat
energii, pocit smyslu, povely,
hlídat ho, postrkovat, chválit
Idea rovnocenného partnerství
je potom opravdu jen zbožným přáním
...
Zeptejte se sami sebe:
Potřebuji ještě stále někoho „většího“
nebo už jsem sám velký?
Je pro mně jednoduché dodržovat řád, který mi svědčí?
Dokážu sám sobě zajistit pocit bezpečí, hladkého fungování?
Mám zkrátka pocit, že to zvládnu a dělám to rád?
Dává můj život smysl?
Je naplněn převážně smysluplnými a příjemnými činnostmi,
které mě naplňují energií a radostí
a dělám je s chutí sám pro sebe?
Pokud ano, jsem v těchto oblastech dospělý,
pokud ne, jsem dítě a jako s dítětem se mnou bude ve vztahu,
alespoň občas, zacházeno
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz