Ještě o studu
Pocity studu se dostavují nejen jako důsledek
nevydařených aktivit dítěte
při jeho přirozeném experimentování se světem
(a necitlivém hodnocení rodiči),
ale i jako důsledek
přehlížení rodiči („Nejsem zajímavý“)
nakládání přehnané zodpovědnosti („Nic nezvládnu“)
jakéhokoliv zneužívání rodiči (přebírání chyby na sebe)
...
Malé dítě totiž nedokáže, nemůže připustit,
že chybu udělal rodič
To by se mu zhroutil svět, bezpečí,
absolutno vševědoucnosti a neomylnosti jeho pečovatelů
A tak se dítěti nenabízí jiné vysvětlení,
než že chyba je na jeho straně
V regresích vídám, jak i člověk,
který se dnes, z dospělé perspektivy, třeba zlobí
na svého tvrdého otce a vidí jeho chování jako nespravedlivé,
si na podvědomé úrovni s sebou stále nese
svůj dávný prožitek a v regresi volá
„Já už to neudělám!“ – ne se vztekem nebo strachem,
ale s čirou, velkou lítostí
A teprve v tomto pravdivém kontextu
je pak jasné, proč se ve svém dospělém živote chová,
jak se chová:
Stále v sobě má, více či méně vytěsněný, pocit studu
...
Naši rodiče si ho samozřejmě
často nesou taky
A všechno, co v nás je, předáváme svým dětem
Tak otec, který má podlomené sebevědomí,
protože neudělal vysokou školu,
je schopen říci svému synovi: „Jestli ty uděláš VŠ, tak sežeru koště.“
Anebo matka, sužovaná strachem z babičky,
křičí a trestá své děti za hlučení či umazání
ubrusu na návštěvě u své matky
...
Dětská mysl není schopna nadhledu
Neumí si říct – tohle se mi nepodařilo,
protože to a to,
ale spousta jiných věcí se mi daří
a tohle se taky naučím
Když se mu něco nepodaří,
hledá odpověď na svůj neúspěch u rodičů
A ti bohužel často kladou rovnítko
mezi to, co dítě DĚLÁ a jaké proto JE
Co to děláš? Pročs to udělal? Ty jeden...
Takže dítě si velmi rychle osvojí rovnici
Neumím to, udělal jsem chybu... tak jsem špatný
...
Dítě a pozdější dospělý si pak nevěří,
stahuje se ze života
Dělá jen prověřené,
nudí se, často aniž by o tom věděl
a jeho sebevědomí a chuť do života
dále klesají
...
Nemusíme procházet terapií,
abychom se svého studu zbavili
Stačí uvěřit, skutečně hluboce uvěřit,
že stud ze sebe
je něco nepřirozeného
Každý člověk dělá to nejlepší, co umí
a jeho činy jen odrážejí,
co do něj bylo v dětství vloženo
Začněme znovu experimentovat,
tam, kde jsme kdysi přestali
A místo tragického – Ach, selhal jsem,
si říkejme: Jak jsem odvážný,
úplné dvouleté dítě! :D
...
Uvěřme ve svou nevinnost,
dobré úmysly
Uvěřme staré pravdě,
že neexistuje způsob, jak žít správně
Že cílem je nechat na sebe svět působit,
poznávat do hloubky své pocity,
hrát si s možnostmi,
jak sám sebe a svět ještě více cítit
Jak proniknout skrz slupky,
které nám brání dělat to nejkrásnější
- navazovat vazbu
s činnostmi, místy, dalšími lidmi,
sami se sebou
Život je jeden velký
experiment
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz