"Co ke mně cítí?"

Možná by se dalo říci, že takové základní dělení

životních strategií pro zvládání vztahů

je – CÍTIT VÍC nebo CÍTIT MÍŇ

Dítě, které se kdysi, ve snaze ochránit se,

rozhodlo pochopit

a tím nějakým způsobem kontrolovat

všechny emoce svých rodičů a blízkých,

je v podstatě chodící radar

V dospělosti pak vnímá a reaguje

na nejmenší změny nálad svých blízkých

Stačí vteřinové nakrčení obočí

(protože dotyčného zasvědilo v nose)

a hned je tu nejistá otázka:

Děje se něco?

Člověk je nastaven na to, že mu nic

nesmí uniknout, vše musí předvídat a ošetřit

Je to velmi vyčerpávající

...

A pak tu máme člověka, který se kdysi rozhodl

cítit míň a aby vyplnil svůj duševní obzor

upnul se ve velké míře na vnějškovosti:

- výkon, hladké fungování, odosobněnou filosofii...

Jeho duše proto, logicky, „hladoví“

a dost často si jako životního partnera

podvědomě zvolí právě přecitlivělý „radar“,

kterého potom zásobuje

dobře míněnými větami typu: Ty se v tom moc nimráš,

děláš si to sám(a), kdybys raději...

a antény jeho partnera plonkově rezaví a šílí

ztrátou hodnoty, prázdnem a bezmocí

...

Pokud se vás někdo ptá „Jak se cítíš?“,

bývá to někdy zdravý empatický člověk,

ale často také člověk neurotický, který se rozhodl cítit víc

Ale cítí opravdu víc?

Je tato bázlivá, nervózní snaha ochránit se

skutečným citem a zájmem o druhého?

Myslím, že ne

Ve skutečnosti i tento člověk cítí málo

Informace o pocitech druhých používá

spíš jako krmivo pro svůj kompjútr,

podobně jako když meteorologové

zadávají naměřená data do svých modelů a grafů

...

Když se takový člověk ptá: Jak se cítíš?

myslí tím, většinou podvědomě:

Co teď cítíš ke mně? Jsem v bezpečí?

Můžu něco udělat nebo říct, abych byl u tebe

dlouhodobě v bezpečí? Abys mě měl rád?

V základu takového člověka totiž není

pocit uvolnění a bezpečí, ale napětí a strach

A ještě níž se roztahuje bezmoc

Proto se takový člověk nezaměřuje primárně na to,

jak se cítí a co chce on sám,

ale podoben náctileté cérečce u kartářky se ptá:

Miluje mě? Co ke mně cítí?

Hlavně aby mě měli rádi ostatní,

já už se jim nějak přizpůsobím

Tak silné zaměření na druhého (rodiče)

a zároveň popření sama sebe

je typické pro dítě

Vždyť je také obsedantní Jak se cítíš?

podvyživenou kostnatou paží našeho traumatu

...

Zajímat se o druhé je krásné, lidské,

ale je tu tato tenká linie

mezi skutečným zájmem

a schopností dávat ze své vlastní hojnosti

a návykovým, rutinním jištěním situace,

kdy vyčerpaně dáváme z podstaty

...

Dokud si my „pocitáři“ sami sebe idealizujeme,

žijeme ve falešné síle,

často v pocitu nafouklé osobní hodnoty

Uvidět a uznat svůj strach

je počátek cesty ke skutečné síle

A zaměření se na to, jak se cítím já

a co potřebuji,

je první krok k vlastní hojnosti

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon