Jak si vybíráme partnera a proč potom trpíme

JAK SI VYBÍRÁME PARTNERA A PROČ POTOM TRPÍME

Dokud je naše sebevědomí děravé a vetché,

nehledíme na to, který partner se k nám přirozeně hodí

(jestli máme společné hodnoty a jsme spolu uvolnění),

ale jestli nám spojení s ním přinese prospěch

Někdy to může být dokonce prospěch materiální

- to je nejnižší forma prospěchu

(kterou ovšem neodsuzuji),

ale častěji je to spíš určitý zdánlivý benefit psychický

...

Arogantní, „silný“, ale v hloubi duše nejistý partner

si bude tedy například hledat

poddajnou, málo soběstačnou, partnerku,

aby se utvrdil ve svém falešném sebeobrazu

a pojistil si, že pro ni zůstane nepostradatelný

Poddajná žena bez výraznějších kontur zase

najde zalíbení v nabubřelém světákovi, v jehož záři

doufá, že bude ochráněna a respektována ostatními

Čím více pociťujeme svůj vlastní nedostatek,

tím extrémnější protipól hledáme

Ve vztahu vedle sebe pak den za dnem žijí

dva lidé zcela odlišných povah, kteří si nerozumí

a často vlastně ani rozumět nechtějí

Impozantní jestřáb nechce vidět, že je ve skutečnosti

jen šedý poplašený holub

a jeho něžná holubička si zase nechce připustit,

že vysílá signály oběti a láká predátory

...

Lidé mají vždy tendence vyprávět,

co ten druhý dělá a jak tím oni trpí

Skoro nikdo neříká, že tuto situaci spoluvytváří

(tak se to diplomaticky říkává, že – spoluvytváří –

ale je to slovíčkaření, prostě vše si sami vytváříme)

Možná jsme občas schopni utrousit půlku věty typu

„Ani já nejsem svatý.“

„Možná taky občas moc vyjedu.“

„Asi taky nedělám všechno ideálně.“

- ale zaměření na sebe, setrvalá práce

na odhalení svých iluzí a škodlivých návyků to není

Proto se z druhého musí stát padouch

Buď ubohý nemožný chudák anebo agresor

Ti, kdo na sobě pracují, vědí, že až tehdy,

když pro mně partner přestává být nebezpečný

(tj. už se šíleně nebojím opuštění nebo porobení),

dokážu na něj, namísto hněvu nebo strachu,

nahlížet se soucitem a pochopením

...

Pokud na sobě teprve začínáte pracovat,

vždy by mělo přijít první na řadu

prověření vašich dávných vztahů s rodiči

Pokud s nimi dokonce ani dnes nejsem v klidném kontaktu

(reálně či aspoň v duchu),

jsem stále po uši dítětem

Ale i pokud si přehráváme normální vztahy,

je dobré ponořit se hlouběji a zjistit,

jestli vaše dnešní životní patálie nemají kořen

v dávném dětském strachu

Pokud nejsou staré zážitky a pocity zpracovány,

stále z podvědomí vysílají signál, že rodič (a tím i partner)

je nebezpečný

...

Je těžké se měnit

Náš hodnotový systém se v průběhu let,

jako popínavá rostlinka,

omotá kolem sebeobrazu, kterým se obdaříme

Kdo je natvrdo naprogramovaný na sebeobětování,

má problém prožít hněv

a když to, pod tlakem jestřábího partnera, začne zkoušet,

má často zpočátku ještě horší pocity než předtím

Když projevím hněv, neztrácím morální výhodu?

Nejsem stejně špatný jako on?

Pokud nejsem Ghándhí, kdo tedy jsem? A jsem hodnotný?

Tohle období může být hodně těžké

Ale přejde

Projevy hněvu se zmírní,

jak už člověk ví, že konfrontace ustojí a

že obhájením svých hranic narovná pokřivené vztahy

a vykoná nejvyšší dobro pro všechny

Nový sebeobraz postupně najde své ospravedlnění

Hodnotový systém se přenastaví

a nový obraz sebe sama zapustí kořen

Holubička může zůstat něžná,

ale v případě ohrožení vytáhnout drápky

...

Ve vztahu nenajdeme vysvobození

Naopak – většinou se tam dají na pochod

temné síly v nás

Strach z opuštění nebo pozření

(přemožení, ponížení, odebrání osobní svobody)

...

Myslím, že vybírat si za partnery svůj protiklad

je často nevyhnutelná fáze, kterou musíme projít

Ale i toto období jednou skončí

a do cesty vám vstoupí někdo,

kdo bude skoro úplně jako vy

A vám se to bude líbit

Popřípadě se jestřáb stane

tak trochu holubičkou

a holubička jestřábem

Zázraky se dějí

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz