Všichni jsou v pohodě, jen já nemožný

Když byste žili na pustém ostrově a jediným vaším společníkem

by byl míč, kterému jste nakreslili obličej,

byli byste asi v podobné situaci jako rodič

bez vlastního naplňujícího života,

bez kvalitního partnerského vztahu a bez přátel,

který veškeré své touhy, ambice, smutky a touhy

realizuje na svém dítěti

Pokud byste zároveň měli ze života na ostrově strach

a cítili byste se frustrovaní ze svých neumělých pokusů

zařídit si dostatečně pohodlný a dobrý život

(dobrý životní pocit),

byli byste jako rodič, který v sebe nevěří,

nedůvěřuje světu a je frustrovaný svým životem

...

Jak už to bývá, tyto pocity nemáme rádi

a vesele je externalizujeme, na kohokoliv se namane

Přisuzujeme je lidem kolem sebe

a vlastní, bezmocné, dítě je vždy po ruce

...

Znám lidi, kteří žili se svou matkou samoživitelkou

Lidi, kteří žili v bytě jen s maminkou a babičkou

(a měli zakázáno stýkat se s otcem)

Lidi, kteří žili s nešťastným, prchlivým otcem

Ale taky lidi z „úplných“ rodin,

kde byl jeden z rodičů vymizelý, na útěku

(do práce, filatelie, v křesle za novinami, po konferencích...)

anebo byli duševně vymizelí, vyprázdnění oba

... a své frustrace z neschopnosti vzájemného kontaktu

si vybíjeli zvýšenou pozorností zaměřenou na dítě

...

Dítě pak vyrůstá v prostředí, kde je sice centrem zájmu,

ale je to zájem negativní

Rodiče na něj projikují všechny své obavy a frustrace,

sledují každý jeho krok,

sekýrují, varují, opravují... a často taky omezují

volný pohyb dítěte a kontakt s kamarády

Své dítě se snaží izolovat a mít je

jen sami pro sebe

...

Dny tohoto dítěte pak vypadají jako ve sci-fi filmu,

kde vás stále sleduje nějaký neviditelný Velký bratr

a stále upravuje vaše prostředí a hatí jakékoliv snahy

někam jít, něco udělat podle sebe, uvolnit se

S tím rozdílem, že v rodině tohoto dítěte

to není neviditelný bratr,

ale většinou máma, táta, babi, děda nebo všichni

Nepříjemné a matoucí je, že na sebe navzájem

dospělí takoví nejsou – většinou si buď netroufnou

anebo už dávno reálný kontakt mezi sebou omezili

Pokud je navíc dítě jedináček

anebo má o hodně staršího sourozence,

který je už mimo dosah rodičovské kurately,

anebo mladšího sourozence, který je z nějakého důvodu

milován a podporován

(na děti je uplatňován dvojí metr),

naše dítě zákonitě dojde k závěru, že s ním

- jen s ním -

je něco hodně špatně

...

Na kurzech pak sedí člověk

(nebo se nemotorně pohybuje)

a říká tichým hlasem

(nebo rozrušeným hlasem plným studu)

- Vy VŠICHNI sdílíte tak hluboké věci

a já jsem tak povrchní, neumím to

Anebo po cvičení

– VŠEM vám to tak jde,

jen já jsem úplně nemožný

...

Důvod, proč se tak cítíme, je tak planý

Je to smutné, tak zbytečné

... a přesto je mezi tímto člověkem

a jeho vnímáním sebe sama jako plnohodnotné bytosti

(která je, v tom nejlepším slova smyslu, stejná jako ostatní),

hotová propast

...

Dá hodně práce přesvědčit takového člověka,

že nemusí svůj život jen přečkat v ústraní a nezaclánět

Že to všechno bylo jedno velké nedorozumění

- že ne on, ale jeho rodiče byli úzkostní

a neschopní plnohodnotného života

Překonat jeho základní nedůvěru v sebe

Když se to podaří, začnou se dít zázraky

Zrodí se člověk

plný vděčnosti za prosté radosti života

a okouzlení jeho možnostmi

A také prodchnutý pochopením

a neufňukaným soucitem k lidem, kteří si ještě nevěří,

kteří ještě žijí v prázdném pokoji,

kde odkudsi dutě zaznívají rodičovské hlasy

...

Takoví lidé,

podobni všem, kteří prošli peklem zatracení

a vynořili se z něj moudřejší, vědoucí,

můžou do mnoha dalších dlaní

předat světlo naděje

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz