Všichni jsou v pohodě, jen já nemožný

07/10/2017

Když byste žili na pustém ostrově a jediným vaším společníkem

by byl míč, kterému jste nakreslili obličej,

byli byste asi v podobné situaci jako rodič

bez vlastního naplňujícího života,

bez kvalitního partnerského vztahu a bez přátel,

který veškeré své touhy, ambice, smutky a touhy

realizuje na svém dítěti

Pokud byste zároveň měli ze života na ostrově strach

a cítili byste se frustrovaní ze svých neumělých pokusů

zařídit si dostatečně pohodlný a dobrý život

(dobrý životní pocit),

byli byste jako rodič, který v sebe nevěří,

nedůvěřuje světu a je frustrovaný svým životem

...

Jak už to bývá, tyto pocity nemáme rádi

a vesele je externalizujeme, na kohokoliv se namane

Přisuzujeme je lidem kolem sebe

a vlastní, bezmocné, dítě je vždy po ruce

...

Znám lidi, kteří žili se svou matkou samoživitelkou

Lidi, kteří žili v bytě jen s maminkou a babičkou

(a měli zakázáno stýkat se s otcem)

Lidi, kteří žili s nešťastným, prchlivým otcem

Ale taky lidi z „úplných“ rodin,

kde byl jeden z rodičů vymizelý, na útěku

(do práce, filatelie, v křesle za novinami, po konferencích...)

anebo byli duševně vymizelí, vyprázdnění oba

... a své frustrace z neschopnosti vzájemného kontaktu

si vybíjeli zvýšenou pozorností zaměřenou na dítě

...

Dítě pak vyrůstá v prostředí, kde je sice centrem zájmu,

ale je to zájem negativní

Rodiče na něj projikují všechny své obavy a frustrace,

sledují každý jeho krok,

sekýrují, varují, opravují... a často taky omezují

volný pohyb dítěte a kontakt s kamarády

Své dítě se snaží izolovat a mít je

jen sami pro sebe

...

Dny tohoto dítěte pak vypadají jako ve sci-fi filmu,

kde vás stále sleduje nějaký neviditelný Velký bratr

a stále upravuje vaše prostředí a hatí jakékoliv snahy

někam jít, něco udělat podle sebe, uvolnit se

S tím rozdílem, že v rodině tohoto dítěte

to není neviditelný bratr,

ale většinou máma, táta, babi, děda nebo všichni

Nepříjemné a matoucí je, že na sebe navzájem

dospělí takoví nejsou – většinou si buď netroufnou

anebo už dávno reálný kontakt mezi sebou omezili

Pokud je navíc dítě jedináček

anebo má o hodně staršího sourozence,

který je už mimo dosah rodičovské kurately,

anebo mladšího sourozence, který je z nějakého důvodu

milován a podporován

(na děti je uplatňován dvojí metr),

naše dítě zákonitě dojde k závěru, že s ním

- jen s ním -

je něco hodně špatně

...

Na kurzech pak sedí člověk

(nebo se nemotorně pohybuje)

a říká tichým hlasem

(nebo rozrušeným hlasem plným studu)

- Vy VŠICHNI sdílíte tak hluboké věci

a já jsem tak povrchní, neumím to

Anebo po cvičení

– VŠEM vám to tak jde,

jen já jsem úplně nemožný

...

Důvod, proč se tak cítíme, je tak planý

Je to smutné, tak zbytečné

... a přesto je mezi tímto člověkem

a jeho vnímáním sebe sama jako plnohodnotné bytosti

(která je, v tom nejlepším slova smyslu, stejná jako ostatní),

hotová propast

...

Dá hodně práce přesvědčit takového člověka,

že nemusí svůj život jen přečkat v ústraní a nezaclánět

Že to všechno bylo jedno velké nedorozumění

- že ne on, ale jeho rodiče byli úzkostní

a neschopní plnohodnotného života

Překonat jeho základní nedůvěru v sebe

Když se to podaří, začnou se dít zázraky

Zrodí se člověk

plný vděčnosti za prosté radosti života

a okouzlení jeho možnostmi

A také prodchnutý pochopením

a neufňukaným soucitem k lidem, kteří si ještě nevěří,

kteří ještě žijí v prázdném pokoji,

kde odkudsi dutě zaznívají rodičovské hlasy

...

Takoví lidé,

podobni všem, kteří prošli peklem zatracení

a vynořili se z něj moudřejší, vědoucí,

můžou do mnoha dalších dlaní

předat světlo naděje

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

 

 

 

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv