Milostné představy retraumatizují

Jednou... někdo ... někde mě bude mít rád...

... takhle mě bude držet kolem pasu, ten žár

On/ona mě miluje víc, než vůbec tuší...

Když jsme se minule setkali, milovali...

Až se příště potkáme, podívá se mi do očí...

...

Představy, představy

Omamné, spalující, jímavé, dech beroucí

... a vyčerpávající

Nemluvím teď o krátkých chvilkách vděčnosti,

kdy se na chvíli zastavíme

a vzpomeneme si na svého milého/milou

Mluvím o návyku na představy

O zhoubné závislosti, která nás okrádá

nejen o čas a akceschopnost,

ale také o vagóny energie

...

Kdo je jen trochu vnímavý, ví,

že milostné představy, jakékoliv představy,

pokud mají být nějakou dobu, podobny hologramu,

drženy v prostoru naší mysli a těla

- v obrazu, zvuku, vjemu doteku -

nejsou zadarmo

Je to náročný mentální výkon

Po injekci rauše přichází útlum

a vyčerpání

...

Pokud navíc partnera zrovna nemáme,

dostaví se taky „kocovina“

Jako když ve studené horské ubytovně

vypnete horkou sprchu a chlad vás okamžitě

ledově zeštípá

Je to mimo jiné proto, že návyky se táhnou od dětství

a naše dnešní rozjímání má tendenci nás vtáhnout

do dávných dětských pocitů opuštění

A ty v sobě často nesly podtón zoufalství

...

Je těžké si představy odepřít,

je to závislost jako každá jiná

Jen ještě dostupnější

Přesto radím – kdykoliv můžete, odolejte

Jděte raději něco dělat

anebo se pokuste napojit sami na sebe,

na své vlastní zdroje

Z nějakých důvodů tyto vizualizace

- centrálního slunce, léčivé energie,

svého zralejšího laskavého já... –

úbytek energie nezpůsobují

Když o tom teď přemýšlím,

musí to být tím, že tam prostě chybí

ona asociace partnera

a tudíž matky (často i otce),

které ve svých vztazích podvědomě hledáme

Mámy nebo tátové toužících lidí totiž většinou nebyli

citově a dotekově zrovna štědří,

a tak tyto „sytící“ představy

vlastně způsobují retraumatizaci

...

Pokud se chcete citově sytit

a energeticky nabíjet skrze představy,

myslete na tohle:

U pomyslného napojení

na partnera (pro naše podvědomí je to rodič),

jdu do tělesného napětí a ztrácím energii

U pomyslné napojení

na sebe či léčivou metaforu,

jdu do klidu a energii získávám

Sice v tom někdy není tolik opojení, rauše, sladkosti,

po které my všichni nedokojení voláme

(i když může být – já občas vizualizuji dům plný Ivet

všeho věku, něžnou vzájemnou péči),

ale zato je to krok

k energetické svébytnosti,

a tím k dospělosti

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz