Něco důležitého chybí

21/10/2017

Je všeobecně známo, že pokud nám rodiče

nedávali dostatečně najevo svou lásku

vřelým fyzickým kontaktem

a srozumitelnými slovy

(de facto něžné „Ty jsi taková koza Róza!“ nestačí),

člověk pak v dospělosti od partnera

často očekává stálá ujištění a velká gesta

...

Sama jsem ale netušila, jak hluboko

jdou naše pocity prázdnoty, pocity, že něco chybí,

(ty pak způsobují touhu po citových dramatech),

dokud jsem neprošla regresí na toto téma

Přišla jsem se zadáním, že mi v určité životní situaci

něco nedefinovatelného chybí

Že se všechno zdá v pořádku, ale jako bych si přála

větší citovou odezvu svého partnera

Ta ale byla přitom dostatečná a cokoliv silnějšího

by bylo spíš na škodu

...

Jak už to v regresích bývá, zavřela jsem oči

a vybavila si onen pocit, že něco od partnera chybí

Neuběhla půl minuta a byla jsem

malé miminko v porodnici

Ležela jsem na zádech, bezmocně se svíjela

a žalostně naříkala

Opuštěná, plná strachu

Po nějaké chvíli přišla sestra,

celou svou bytostí jsem chtěla k ní...

Začala mě přebalovat, úplně lhostejně,

mechanicky... a já náhle cítila

ještě akutnější bolest, lítost, zoufalství

A přesto jsem toužila, aby neodešla,

aby zůstala se mnou... marně

Pak přišla znovu a všechno se opakovalo

Plakala jsem, až už jsem dál nemohla

Jen prázdnota a beznaděj

...

Nakonec jsem se ocitla u mámy,

už jsem ale nebyla to dítě, které porodila

Už jsem měla se světem své zkušenosti...

Když děláte terapie, ve kterých se dostanete

do předškolního nebo školního věku člověka,

většinou u těchto nezpracovaných traumat

narazíte na jeho nedůvěru k matce

„Já  jí to nevěřím“ říkají pevně

anebo později s pláčem

Když ale dojdete až do novorozeneckého

nebo kojeneckého období,

nejsou tam ještě slova

Prostě mámu jen necítíte

Jako by mezi vámi byla nějaká clona

Jako byste měli kůži něčím potaženou

anebo spíš, jako by byla přerušena nervová spojení

mezi smyslovými buňkami a jejich rozkódovacími

sestrami v mozku

Prostě jste si vytvořili pancíř, blok

...

Nemůžete se jí ani podívat do očí,

ať jsou jakkoliv blízko

Kdo někdy zažil, jak se chová roční dítě,

jehož máma poprvé a šokem

odjede někam na několik dnů,

ví, o čem mluvím

Děťátko se vyhýbá očnímu kontaktu

a vypadá zcela lhostejně, odpojeně,

nechce se tulit, nechce mámu

Preventivně se obrnilo nechtěním,

prázdnotou

...

Ten náš fascinující vesmír to často zařídí tak,

že právě ti, kteří si v sobě nesou toto zranění

skončí ve vztahu s člověkem, který se chová

podobně jako ona zdravotní sestra

Je to proto, že tito dva mívají stejné zranění,

a proto v období zamilování

vidí mezi sebou spoustu podobností

Často třeba jdou oba za kariérou,

tak trochu nedůvěřují lidem,

možná se nad lidi tajně povyšují

(blok blok blok),

můžou proto chtít bydlet stranou od lidí,

možná oba nemají rádi hromadné

„stádní“ akce a podobně

Stejné zranění vytváří podobné

strategie přežití

...

Po čase ale přestanou věřit i sobě navzájem

Neštěstí své vnitřní prázdnoty

přičtou na vrub partnerovi

a roztočí se kolečko dramat

To když je alespoň jeden z partnerů

aspoň trochu otevřen přijímání

a požaduje vyjádření citu,

který druhý neumí poskytnout

... anebo nechce poskytnout, protože se brání

rétorice partnera, který ho označuje

za příčinu jeho nesmírného strádání

...

Kořeny našeho pocitu, že máme málo citu,

našich pocitů prázdnoty,

kořeny toho, že jsme vůbec v situaci, s partnerem,

který tento pocit, díky svému charakterovému nastavení,

ještě roztáčí...

jsou hlouběji v minulosti, než si myslíme

„Moderní“ porodnice jsou skutečně neštěstí,

zločin proti lidskosti

Žádné miminko by nemělo v prvních chvílích

po přerušení sladké symbiózy s mámou

zažít osamění a lhostejnou péči

...

Ale i toto zranění jde postupně zhojit

V naší mysli se dávné porodní zážitky

nestaly dávno

Leží jen malé bliknutí pod provozní úrovní mysli

a lze s nimi pracovat

I miminko Ivetka

nakonec svou mámu začalo cítit

... že ji máma láskyplně koupe, maže olejíčkem,

kojí a dívá se jí krásně do očí...

A nakonec usnula v onom sladkém stavu Nirvány,

slastného spočinutí

bez nejmenšího vlásku napětí,

do kterého se v posvátném spojení s mámou

dostávají všechny přirozeně narozené,

s láskou přivítané a milované děti

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv