Co jsem ti to, mami, udělala?
Jedna krásná moudrá žena mi,
k mému velkému překvapení, nedávno řekla
Přesnější by ovšem bylo říci
– zraněná dětská část této ženy řekla:
„Jednou mi skvělý lektor poradil dobrou věc.
Každý den bouchat hlavou o zem a říkat
Co jsem ti to maminko moje udělala?
Je to skvělá metoda a funguje, taková úleva.“
...
Maminka této ženy si v sobě očividně
nesla mnoho pocitů křivdy a svou frustraci
přenášela na dceru
Vytvořila v hlavě své dcery model,
že dceruška je vinna jejími špatnými pocity
U nezralých matek, které zůstaly uvězněny
v dětském pocitu bezmoci a pod lisem křivd,
je zcela běžné, že nechápou,
že jejich pocity jsou velmi starého data
a nezohledňují, že děti jsou děti a nedokážou
brát ohledy na něco, co nechápou ani ony samy
...
Tedy –na počátku nedokážou brát ohled,
velmi brzy se to naučí
Děti takových matek brzy přijdou o svou
radostnou bezstarostnost
V hrudi se jim usadí tíha a v hlavě cenzor,
který, bez dechu, třikrát váží každý krok
Dítě se stává čím dál poslušnějším,
samo sebe okřikuje
To je vidět hlavně, když má mladší sourozence,
protože pak to dělá nahlas,
jinak se okřikuje jen v duchu
V dospělosti už si to ani neuvědomujeme,
pouze jsou z nás řádní občané, svědomité manželky,
usilovné matky a otcové,
jejichž potřeby jsou vždy až na posledním místě
A někdy se dokonce vůbec straníme společnosti,
protože úzkost z možného přestupku
a následných pocitů nedostatečnosti, viny a strachu
je prostě příliš velká
...
Děti, které jsou svými matkami
osočovány z hrozného přečinu trápení maminky
(pokud je to prováděno s opravdovostí a gustem
letité trpitelky),
se v raném dětství dostávají do těžkých pocitů viny
Viděla jsem děti, které se bouchaly do hlavy,
drásaly si ruce do krve nebo se do nich řezaly,
říkaly: nezasloužím si to a to
Dítě bez matky nepřežije, a tak nás příroda
vybavila instinktem, prožitkem hanby a viny,
pokud nejsme matkou (rodiči) přijímáni
a snahou naklonit si božstvo
poslušností nebo dokonce obětí
...
Může se stát, že jak rosteme a
získáváme vlastní zdroje
- kamarády, možnost trávit čas mimo domov,
vlastní finance a s tím spojenou mobilitu,
vnější nezávislost -
odvážíme se jít do vzdoru
Ten je vlastně opět sebezáchovným pudem,
na trochu vyšší vývojové úrovni
...
Pocit hanby a viny je však staršího data,
formoval nás ve velmi mladém věku
a je tedy do naší matrice vryt hlouběji
Je jen otázkou času, kdy se znovu ozve
Dost často vše eskaluje, když zemře otec
a matka zůstane sama
Anebo jak matka stárne, fyzicky slábne,
onemocní
Většinou však v nás vina vrtá své díry neustále,
občas těsně pod povrchem našeho hněvu
a snahy sám před sebou se ospravedlnit,
vnímat se jako dobrý člověk
...
A přesně v takové chvíli může přijít
ďáblík – pokušitel a říct:
„Jsi zralý člověk, který na sobě duševně pracuje,
jsi skoro osvícen, buď pokorný
Vždyť ty víš, že jsi ji opravdu trápil
Bouchej hlavou o zem a pros o slitování“
Člověk to zkusí... a opravdu
Je to taková úleva! Proč? Protože dítě ve mně stále věří,
že je špatné
...
Běžte ještě dál, za plochá slova o pokoře
Vnímejte, že na světe neexistuje nic,
než snaha být dobrý
a všechno ostatní vzniká jen z nedorozumění
Pochopte, že kdokoliv věří na viníky a oběti
zůstal ztrápeným malým dítětem,
které v sobě dusí lítost smísenou s hněvem
Nezlobte se na mámu, ani ji nezachraňujte,
nesnažte se nic vyvažovat, natož se trestat,
cokoliv odčiňovat
...
Jsi dobrý člověk,
příroda nic jiného vytvořit neumí
Vše ostatní je nedorozumění
A pokud tvoje vlastní děti trošku zlobí
a zkoumavě, hravě odmlouvají,
výskni si a poskoč
Je to důvod k oslavě :)
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz