Jsem milý. Co mi za to dáš?
„Cos to udělal?“
„Na nic nesahej!“
„Jsi úplně nemožný!“
„Co si to dovoluješ?“
„Ty mlč!“
„Všechno zničíš.“
„Cos to provedl bratrovi?“
„Mamince? Tátovi?“
„Jsi zlý kluk!“
„Jsi sobecká holka!“
...
Když jsme byli děti,
většinou nás dospělí
trestali za sílu
a odměňovali slabost
Hlava nehlava třeba chránili
mladšího sourozence,
„protože je mladší“
Zlobili se, když jsme projevovali
hněv, vlastní názor
Často měli, ze svých vlastních důvodů,
nervy na pochodu a stačilo,
když jsme jen udělali cokoliv nečekaného
A po hlavičkách nás hladívali
za předvídatelnost a
sladkou přizpůsobivost
...
Když nám ale vzali naši sílu,
schopnost prosadit se,
spoluurčovat běh věcí,
co nám zbylo?
No přece ona sladká přizpůsobivost
a čekání na odměnu
Já tomu říkám „Čekání na pohyby“
Na pohyby zvenčí, na činy druhých,
kteří za nás udělají věci,
které bychom měli pro sebe
dělat sami
...
A tak čekáme na pohyby
Jsme experti na předjímání,
co od nás lidi chtějí
– všichni, od pošťáka po partnera -
a pak čekáme na drobty odměn
a vyhodnocujeme
Dostal jsem málo?
Dostal jsem dost?
Dali mi to, co chci?
Většinou chceme pozornost,
přijetí, ocenění
...
Často dostaneme pozornosti málo,
ten pocit se s námi totiž táhne
od dětství a stále se duplikuje
A pak mlčím ve společnosti a doufám,
že se partner bude vytrhovat
ze své zábavy a stále mě ujišťovat,
věnovat se mi, bavit mě
To se ale nestane, stejně jako
se to nedělo v dětství...
Ale jakmile je pozornosti dost,
může jí bát najednou zase až příliš
To se pak zase cítíme příliš
kontrolovaní, omezení, dušení
...
Naši rodiče totiž často oscilovali
mezi nezájmem o aktivity s námi
a přehnaným zájmem a tlačením
na plnění různých pokynů
Nevěnovali se nám,
když jsme po tom toužili
a věnovali se nám, když jsme toužili,
aby nás nechali být
A tak se ani v dospělosti necítíme dobře
skoro v žádné konstelaci
a neumíme to změnit
...
A pak je tu taky aktivní rozhodování se,
schopnost prosadit se ve vztahu
Neodvážím se
spoluurčovat výběr auta, dovolené,
restaurace, školy pro děti...
... předjímám, že pohlazení dostanu
za konformní souhlas...
ale když pak za mně vyberou jiní,
přemůže mě pocit nespokojenosti
a stáhnu se do nerudného
hodnocení, kritiky, ukřivděnosti...
Tak často říkám věty:
Mně je to jedno, jak myslíš, co bys chtěl ty...
až se se mnou přestane počítat
Jakmile je ale vybráno, uděláno,
nastupuju na scénu, to je moje parketa
...
A je to taky parketa
malého bezmocného dítěte,
takže se zralým, spokojeným partnerstvím
nepočítejte
...
Nepřijde to samo
Sílu, odvahu, schopnost rozhodovat se,
aktivní přístup je potřeba trénovat
Začněte od menších věcí,
menších rozhodnutí
A když dostanete strach,
zkuste nějaké ještě o něco menší
a postupně zvětšujte
...
Teď už jste dospělí,
už nejste nemotorné,
ani egocentrické děti
Vaše síla je zodpovědná
a nemůže nikomu ublížit
Vaše slabost naopak
nikomu nepomůže
a ublíží vám, vašemu vztahu
i vašim dětem
Nebuď milý ze zvyku
Postarej se o své štěstí
a budeš milý a spokojený
doopravdy
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz