Jsem milý. Co mi za to dáš?

27/12/2017

„Cos to udělal?“

„Na nic nesahej!“

„Jsi úplně nemožný!“

„Co si to dovoluješ?“

„Ty mlč!“

„Všechno zničíš.“

„Cos to provedl bratrovi?“

„Mamince? Tátovi?“

„Jsi zlý kluk!“

„Jsi sobecká holka!“

...

Když jsme byli děti,

většinou nás dospělí

trestali za sílu

a odměňovali slabost

Hlava nehlava třeba chránili

mladšího sourozence,

„protože je mladší“

Zlobili se, když jsme projevovali

hněv, vlastní názor

Často měli, ze svých vlastních důvodů,

nervy na pochodu a stačilo,

když jsme jen udělali cokoliv nečekaného

A po hlavičkách nás hladívali

za předvídatelnost a

sladkou přizpůsobivost

...

Když nám ale vzali naši sílu,

schopnost prosadit se,

spoluurčovat běh věcí,

co nám zbylo?

No přece ona sladká přizpůsobivost

a čekání na odměnu

Já tomu říkám „Čekání na pohyby“

Na pohyby zvenčí, na činy druhých,

kteří za nás udělají věci,

které bychom měli pro sebe

dělat sami

...

A tak čekáme na pohyby

Jsme experti na předjímání,

co od nás lidi chtějí

– všichni, od pošťáka po partnera -

a pak čekáme na drobty odměn

a vyhodnocujeme

Dostal jsem málo?

Dostal jsem dost?

Dali mi to, co chci?

Většinou chceme pozornost,

přijetí, ocenění

...

Často dostaneme pozornosti málo,

ten pocit se s námi totiž táhne

od dětství a stále se duplikuje

A pak mlčím ve společnosti a doufám,

že se partner bude vytrhovat

ze své zábavy a stále mě ujišťovat,

věnovat se mi, bavit mě

To se ale nestane, stejně jako

se to nedělo v dětství...

Ale jakmile je pozornosti dost,

může jí bát najednou zase až příliš

To se pak zase cítíme příliš

kontrolovaní, omezení, dušení

...

Naši rodiče totiž často oscilovali

mezi nezájmem o aktivity s námi

a přehnaným zájmem a tlačením

na plnění různých pokynů

Nevěnovali se nám,

když jsme po tom toužili

a věnovali se nám, když jsme toužili,

aby nás nechali být

A tak se ani v dospělosti necítíme dobře

skoro v žádné konstelaci

a neumíme to změnit

...

A pak je tu taky aktivní rozhodování se,

schopnost prosadit se ve vztahu

Neodvážím se

spoluurčovat výběr auta, dovolené,

restaurace, školy pro děti...

... předjímám, že pohlazení dostanu

za konformní souhlas...

ale když pak za mně vyberou jiní,

přemůže mě pocit nespokojenosti

a stáhnu se do nerudného

hodnocení, kritiky, ukřivděnosti...

Tak často říkám věty:

Mně je to jedno, jak myslíš, co bys chtěl ty...

až se se mnou přestane počítat

Jakmile je ale vybráno, uděláno,

nastupuju na scénu, to je moje parketa

...

A je to taky parketa

malého bezmocného dítěte,

takže se zralým, spokojeným partnerstvím

nepočítejte

...

Nepřijde to samo

Sílu, odvahu, schopnost rozhodovat se,

aktivní přístup je potřeba trénovat

Začněte od menších věcí,

menších rozhodnutí

A když dostanete strach,

zkuste nějaké ještě o něco menší

a postupně zvětšujte

...

Teď už jste dospělí,

už nejste nemotorné,

ani egocentrické děti

Vaše síla je zodpovědná

a nemůže nikomu ublížit

Vaše slabost naopak

nikomu nepomůže

a ublíží vám, vašemu vztahu

i vašim dětem

Nebuď milý ze zvyku

Postarej se o své štěstí

a budeš milý a spokojený

doopravdy
 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv