Panoptikum vnitřních postav

Jedna z konstelací, které jsem v sobotu vedla,

znázorňovala setkání s vlastními vnitřními hlasy

S touhou, strachem, vzdorem

Taky s egem, škarohlídským pochybovačem,

chodící kalkulačkou s rukama založenýma na hrudi,

který nesouhlasně brejlí na vnitřní dítě

vystavující svou zranitelnost

...

Jedna z účastnic

- a nebyla to ta, která si konstelaci zadala a musela se popasovat s obrazy chaosu a bojů ve své psychice -

mi právě napsala email o dozvucích tohoto zážitku

Následujícího dne vyrazila s partou známých

někam do kina a najednou byla rovnýma nohama

v jakési vlastní konstelaci

Její přátelé jakoby ztělesňovali jednotlivé

její vlastnosti, vnitřní puzení, strachy, pózy

a na chutích a nechutích vůči nim

si jasně uvědomila, co na sobě přijímá

a co nechce vidět

...

Ve skutečnosti je v nás všechno

Touha, vzdor, oběť i agresor

Jakmile cokoliv potlačíme,

stane se z nás poloprázdná skořápka

Něco chybí, nemůže se zapojit do celku,

a tak, metaforicky řečeno, se musí spojit třeba

biceps se žlučníkem a hlasivkami,

aby nahradily srdce

Je z nás jen parodie na dospělého člověka

K vlastnostem, které jsem si zakázal,

pak taky mám ožehavý postoj

Toužím, nenávidím a bojím se (všechno dohromady)

třeba srdce nebo svalů

...

Pokud jsem v dětství nemohl vyjádřit například

zdravou agresi

(„protože mamince to ubližovalo“),

jsem bezbranný, ubohá oběť

Co to má za následek pro mé vztahy?

Třeba to, že nesnesu pohled na jiné oběti,

příčí se mi představit si někoho takového

jako svého partnera nebo kamaráda

Anebo oběti nutkavě zachraňuji

A lidi se zdravým sebeprosazením nenávidím,

odsuzuji je nebo se jich bojím,

protože „se nemůžu“ bránit

Samozřejmě na samém počátku vztahu se

na pozdější agresory pokouším pověsit,

aby mě ochránili před „agresivním světem“

...

Kolik je věcí, které na sobě nechci vidět

nebo nemůžu projevit,

tolik je vlastností a projevů, které nemám rád

nebo vyžaduji u partnera

Všechny silně vyhraněné chuti a nechuti

jsem si vždy uvařil ve své vlastní kuchyni

Kdykoliv mě partner hodně štve, ubližuje mi,

brnká mi na nervy... vždy je to něco mého

Nevidím účast mých vlastních vnitřních hlasů,

jejich nedostatečnosti, boje, taky zkraty,

které způsobují v mé komunikaci navenek

...

Bojím se třeba projevovat touhu,

a tak se chovám nonšalantně a rezervovaně

a pak se divím, že přitahuji rezervované partnery

„Jak je možné, že mu stačí vidět mě jednou týdně?“

úpím a neuvědomím si, že sice uvnitř

žhavě a bolestně toužím,

ale na povrchu ukazuji suverénní tvář

(aspoň na začátku)

a na tuhle se tento typ partnerů chytá

Neříkám „Toužím být s tebou“,

ale „Už mě nebaví být sama“

Třeskutě vtipně a chytře něco glosuju,

namísto prostého „obejmi mě“

„Jsi tak krutý,“ říkám,

namísto „Teď se tě bojím, ale vím, že to mám

už od dětství. Můžeš mě vzít za ruku?“

„Jsi tak pasivní,“ říkám,

namísto „Byla jsem šťastná, že jsi na mně závislý

a teď mě to začíná zatěžovat.“

...

Odkryjte svou zranitelnost, své upřímné motivy

a požádejte o pomoc

Tím se zacelíte

Srdce bude srdcem a svaly budou svaly

Rozplete se zašmodrchaná komunikace

a časem už budou kolem vás jen lidé,

kteří vás chtějí takové, jací jste

Spřízněné duše žijící v pravdě

A taky vám přestane spousta věcí vadit

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz