Nerozumím si a nerozumím lidem
Vedli jsme debatu se ženou plnou dobré vůle,
která by tak ráda věděla, co dělat,
co říkat a jak se chovat, aby stále nenarážela
na odsudek okolí
Zoufá si nad tím, že neví, jak se správně chovat,
neumí číst signály, nerozpozná, jaký je úmysl
mluvčího – jestli jí chce ublížit nebo ne
Bojí se, že svou reakcí přestřelí a tak se raději
potlačuje, v předklonu omlouvá, vysvětluje,
až o něco později vybuchne, plná hněvu, chaosu,
ponížení, ale i studu ze sebe
...
Je to matka, kdo učí dítě, jak číst svět
i sebe sama
Zrcadlí emoce dítěte a odráží je zpět
Ve chvíli, kdy se kolem dvou let věku dítěte
začínají utvářet základy jeho osobnosti, jeho Já,
potvrzuje mu:
Ano, toto jsi ty... i toto jsi ty
Toto je tvá láska a toto je tvůj hněv a nenávist,
které k lásce patří jako její odvrácená strana
Miluji tě, když jsi hodné a i když zlobíš
To všechno k tobě patří a je to normální
I já se někdy zlobím a i v té chvíli
tě mám pořád ráda
Někdy si myslíš nebo chceš něco jiného, než já
a i to je normální, jsme dva lidé, každý
cítíme jinak... a v té chvíli se prostě
musíme nějak domluvit
...
Pokud matka emoce, pocity, názory, přání dítěte
zpochybňuje, potlačuje, vysmívá se jim, trestá...
dítě se od nich začne odpojovat
...
V dospělosti pak může člověk cítit strach až ochromení,
když má vyjádřit svůj názor, a to dokonce
i když je o názor žádán láskyplně
Protože je od sebe odpojen – nemá nárok
na vlastní názor, na pocity a na vlastní pravidla hry,
chybí tomuto člověku jakýkoliv klíč
k pochopení mezilidských situací
Neví, co si může dovolit, neví, na co má právo,
odsuzuje se za negativní emoce a projevy
Kopíruje dávný postoj své matky k sobě
...
Většinou bývá mezilidskými situacemi taky přetížen
Emoční výbuchy rodičů, jejich netrpělivé nároky
a kritika, věčný drobnohled nad jeho slovy a činy
už kdysi dávno přetížily jeho nervovou soustavu
a tomuto člověku se pak i v dospělosti zdá,
že jsou na něj kladeny neustálé a příliš vysoké nároky
Navíc byli jeho rodiče pravděpodobně nekonzistentní
v tom, co bylo požadováno, takže možností,
co je v každé situaci správné a co ne,
je prostě příliš mnoho, situace jsou naprosto nepřehledné
...
Postoje tohoto člověka k vyžadovaným aktivitám
oscilují mezi vzdorem (Jste na mně zlí, tak ne!)
a ustrašeností (Bojím se nevyhovět, co když mají pravdu?)
...
Ve vztazích se také houpe mezi
přespřílišnou ochotou (aspoň na začátku - je to slast,
že mně konečně někdo jednoznačně ocenil),
která klesá k posluhování ze strachu
(jak začnou pochyby i sebenenávist vystrkovat růžky),
až ke vzdoru
(Jsi zlý! Neovládneš mě!)
...
Strach neudělat ve vztahu přešlap
(protože absolutně nechápu, co se děje),
potlačování se, oslabování, snaha o korektnost
navíc vždy způsobí vymizení vášně ze vztahu
Vztahy tohoto člověka docházejí do bodu,
kdy jsou s druhým jako bratr a sestra
Časem bratr a sestra na válečné stezce
...
Každý, kdo cítí, že se ho tento příběh týká,
si potřebuje uvědomit, že pokud nezíská zpět sebe,
nemá na světě nic
Nic není důležitějšího, než
- se všemi chybami a přešlapy „dvouletého“ -
začít hledat sám sebe
Být k druhým zcela upřímný
Říct: Zatím se učím neupřednostňovat druhé
před sebou samým
Věřit si, hledat svá slova, svou pravdu,
své potřeby, svá práva
Možná občas udělám chybu, ale jestli mě máš rád,
dovol mi dělat chyby
Dovol mi být trochu urputný, to si jen dodávám odvahy,
podpoř mě
A když na to občas nebudeš mít sílu,
pokusím se zase já myslet na to, že ti můžu dovolit
mít jiný názor, mít tvé vlastní pocity a emoce
a nemusím se z toho hroutit
...
Je těžké být sám sobě laskavou mámou
Hledejte v knihách i ve svém okolí
vlastnosti takové mámy
a postupně si v duši kreslete
její milující tvář
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz