Čmelák ve sklenici

V září roku 1968 byla třináctiletá školačka

- moje maminka -

přistižena, jak o přestávce před hodinou ruštiny

volá na spolužáky: Začíná hodina okupantů!

Ta věta se s námi táhla,

ještě i za doby, kdy jsem byla já na základní škole

O přestávce jsem si jednou tajně „vypůjčila“

svou osobní složku, která ležela v hromádce

na katedře a našla v ní lži a očernění mámy

...

Byla jsem potom celé dětství nabádána,

abych byla opatrná, do ničeho se nepletla,

nic na veřejnosti neříkala

Navíc jsem jako malá holčička prožila

několik situací, kdy jsem v dobré víře

něco udělala, cítila nebo řekla,

jen abych šokem najednou zjistila,

že to byly věci

„špatné, za které bych se měla stydět“,

že jsem sobecká, zlá, špinavá,

dokonce zlodějka

...

Celý život jsem to v sobě měla

Ten tah k tomu držet se v pozadí

a okamžiky paniky, když se ukázalo,

že některá z mých slov nebo činů nejsou

ostatními přijímána

Ten vysoce alarmující pocit, že jsem něco

přehlédla,

něco zásadním způsobem nedomyslela

a že jsem špatná

...

Jak už to bývá, něco uvnitř mě ale naopak

stále nutilo jít do situací, kde jsem byla vidět

a kde jsem mohla ve velkém rozměru

a všem na očích něco pokazit

a ukázat se jako špatná

(vlastně k tomu nedošlo, ale okamžiků děsu,

doslovných analogií na pocity dětství,

bylo nepočítaně)

Trauma prostě chce být opakováno,

dokud není pochopeno a uzdraveno

...

Když jsem začala dělat terapie,

viděla jsem najednou, kolik lidí

má v sobě podobný tik

Kapička znejistění, výtka

... a hned panika, zběsile tepající myšlenky

touha po ospravedlnění, důvody

Proč jsem neudělal nic špatného

Ale pod tím sžíravé pocity

viny a zahanbení

Dítě prostě rodičům věří, že je špatné,

sobecké, špinavé – a tyto pocity nikdy

nepřestanou z hloubi duše působit

Ne do doby, než jsou objeveny

a uzdraveny

...

Dnes už mám leccos uzdraveno

a stejně se mi občas stane, že připadnu

nebo mě někdo přivede na myšlenku, že jsem

něco opomněla (a někomu tím ublížila)

a dostaví se na pár okamžiků onen

zběsilý pocit čmeláka ve sklenici

Jako včera v jedné chvíli ohledně

pana Drahoše

Ta možnost, že jsem špatná, neohleduplná

Ten tříštivý pocit... když starý dětský prožitek

nabourává sebeúctu pocitem studu

---

Jeden z volebních kandidátů

- ten, který se mi líbil nejvíc -

udělal během volební kampaně „přešlap“

svým vyjádřením o homosexuálech

Doslova mě pobavila moje instinktivní reakce

Nejdříve jsem byla znechucená,

že není tak ideální, jak bych si přála

Potom jsem byla zklamaná, že neumí

svůj postoj obhájit, plně obsáhnout a vyjádřit,

čeho se bojí

Nelíbilo se mi, že zůstává na povrchu a

cítí se v tísni

A nakonec jsem se musela smát sama sobě

- to, co nemáme rádi na sobě, doslova nenávidíme

a pohrdáme tím u druhých

...

Veškeré tenze a špatné pocity,

i kdyby byly namířeny zdánlivě proti druhým,

se vždy týkají nás

Nikdy nejde neosobně o principy,

vždy jde velmi osobně o náš pocit sebeúcty

a o pocity přijetí

Zloba a pohrdání (například volebními kandidáty)

vždy pramení z vytěsněného pohrdání sebou samým

a na tom postavené další vrstvě

pohrdání zlým rodičem

A v dospělosti pak nahodíme ještě patříčko

pro šéfa, souseda či volební kandidáty

...

Nejde o to, že bychom měli štěstím hopsat,

že máme prezidenta, který se vyjadřuje

velmi neempaticky a kamarádí se

s lidmi, které mu neschvalujeme

Ale ony silné pocity zloby a pohrdání,

to opravdu patří zraněnému

dítěti v nás

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz