Potřeby se uspokojit musí
POTŘEBY SE USPOKOJIT MUSÍ
Každý z nás má potřeby a přání
Některé potřeby jsou jako křečovitě zatnutý sval
Křeč, která nás provází od dětství
- málo bezpečí, málo lásky, málo vlastního já
Jiné „potřeby“ jsme si vymysleli později
jako obklad na bolavý „sval“
- usiluj o bohatství (bezpečí), vzdělanost (úctu k já),
moc či aspoň nepostradatelnost (bezpečí)...
...
Naše skutečné potřeby,
ony ryzí potřeby našeho těla a psychiky,
nejsou něco volitelného
Uspokojení svých základních potřeb
- bezpečí, lásky, vnímání svého já -
nemůžeme bezmezně odkládat
ani ve jménu „nejvyšších principů“,
ne bez následků pro naše tělesné i duševní zdraví
Přesto se to děje, v obrovském měřítku
...
Jak už možná víte z mnoha mých textů,
myslím si, že je to proto, že jsme zamrzli
v určitém dětském stádiu vývoje
a čekáme, že naše potřeby budou naplněny
druhými, AŽ... jim vyhovíme, až si nás vezmou,
až jim dáme děti, až ze sebe vyrobíme
skvělou bytost...
Děláme to proto, že jsme nikdy nedostali návod,
jak si tyto potřeby zdravě uspokojit sami
(protože rodiče to taky neuměli)
anebo jsme prostě určitou částí psychiky
uvízli v malém dítěti, kterého naplnění jeho potřeb
baví a uspokojí jen od maminky (tatínka)
...
Uzdravování našich dětských zranění
většinou vede po patrech, od bezmoci k vlastní síle
a styl uspokojování vlastních potřeb
tato patra kopíruje
...
Nejnižším stavem našeho bytí je
žít prostě v bezmoci s neuspokojenými potřebami
Těsně nad ním vrzavě visí patro, kde
o naplnění svých potřeb usilujeme
manipulací s druhými
Ještě nad ním hrozivě duní patro, ve kterém
si na druhých naplnění napřímo vyvnucujeme
A nad tím vším už leží zvláštní prostor,
spíš vertikální i horizontální openspace
s občasnou polopřepážkou, kde už něco
umíme udělat přímo pro sebe
a něco ještě neumíme
nebo preferujeme od druhého
V tom případě druhého o pomoc s naplněním
pokorně žádáme a víme, že nám nemusí vyhovět
Víme, že vyhovět nám (zejména partner)
může jen tehdy, pokud je mu to příjemné
Víme, že cokoliv zmanipulujeme nebo si vynutíme,
se nám vrátí v postupném odumírání vztahu
...
Málokdo z nás si vybral svého partnera
po zralém uvážení
Nezkoumali jsme, jestli bude pro druhého
naplňování našich konkrétních potřeb radostí,
jestli jsme do sebe perfektně zapadli
Upoutal nás nějaký prvek, něco nám imponovalo,
něco, co bychom sami chtěli mít
a abychom druhému taky zaimponovali,
o svých potřebách jsme se vůbec nezmínili
(možná jsme je v té době ani neznali)
...
Navíc jsme měli spoustu konfliktních potřeb
Toužili jsme třeba od dětství po harmonii,
ale nenaučili nás být aktivní, hledat si
smysluplné činnosti a seberealizaci,
a tak se nakonec v nenátlakovém vztahu nudíme
a odejmeme z něj trpět do vztahu,
kde nás druhý nevybíravě „tlačí dopředu“
Takových kombinací a scénářů jsou stovky
...
Rodiče nás většinou mimoděk učili,
že starat se o svoje potřeby je sobecké a špatné
a přitom je to to největší umění
a zároveň základní elementarita přežití
Kdo čeká na to, co mu druzí dovolí a dají,
kdo je hodný, vždy svolný, bezzubý,
kdo neúnavně pracuje pro druhé
za vytouženou, negarantovanou, odměnu,
dělá tu největší chybu na světě
...
Přestaňte se stále zaměřovat na druhé,
přestaňte o nich stále mluvit,
přestaňte spřádat plány, jak udělat něco,
co druhého zaujme, zmanipuluje, přitlačí ke zdi...
zaměřte se na sebe, na své skutečné potřeby
Pracujte na svém materiálním zabezpečení,
na svém citovém naplnění (oxytocinových injekcích),
které vycházejí zevnitř vás,
hledejte, co vás na světě baví
Postarejte se o sebe
...
A pokud je něco, co ještě sami pro sebe
udělat nedokážete
anebo z toho pak nemáte ten požitek,
poproste (hezky) druhého, aby vám příležitostně
nějakou tu „injekci stříknul“,
ale pak se zase vraťte k sobě a dál se učte
milovat se a postarat se o sebe
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz