Nemají mě rádi

Žila byla holčička

Když jí byly čtyři, finálně dospěla k závěru,

že ji rodiče nemají rádi a rozhodla se

zemřít

Za trest

Však vám to ještě bude líto, že jste si mně

nevšímali, že jste byli takoví!

Vykradla se z postýlky, svlékla si pyžamo

a lehla si na ledovou podlahu na chodbě

jejich starého družstevního bytu

„Bohužel“ její imunita, potvůrka, byla

houževnatá, možná stejně naštvaná

jako její majitelka

Takže zima, kosa jako hrom,

ale smrt ne a ne elegantně přitančit

A tak si holčička znovu pyžamko natáhla,

sebrala panenku a šla do postele

...

Uplynulo třicet dlouhých let,

máma s tátou dávno pryč, ale

dnes už dospělá žena

se zase tak moc nezměnila

Stále měla ve zvyku, když se cítila zraněná,

chtít to všechno rychle skončit

a k tomu seknout drápkem, ublížit,

aby to druhého mrzelo, i kdyby tím

měla ublížit i sobě

Když se jí zdálo, že jí partner věnuje

málo pozornosti nebo zažárlila,

hned chtěla z minuty na minutu

ukončit vztah, všechnu komunikaci,

vymazat druhého, ale před tím mu dát

ještě lekci, aby pocítil lítost, vinu a

touhu mít ji zase zpátky

...

Kdykoliv máme pocit, že nás druzí nemají

(podle našich vlastních měřítek)

dost rádi, stanou se z nás

lítostivé nebo pomstychtivé děti

Pomlouváme

Trestáme

Distancujeme se

Zošklivujeme si druhého

Vedeme v ním v duchu monology,

kde ho porážíme či zesměšňujeme

Demonstrativně se rozcházíme

Demonstrativně trpíme

Okázale je nepotřebujeme

Okamžitě přeskočíme k někomu jinému

Předvádíme, že o nás mají jiní zájem

Dokonce se mstíme tajně, třeba nevěrou

...

Pravda je taková, že rodiče nás většinou

doopravdy rádi měli

Neuměli to dát najevo anebo jsme my

svou dětskou hlavičkou nedokázali pochopit

máminu únavu, nedostatek energie,

nutnost postarat se o další sourozence...

Proto je náš pocit nemilovanosti

většinou kardinální omyl

...

A tento pokřivený, špatný úsudek

si pak dál pěstujeme v dospělosti

Povrchně a zkratkovitě posuzujeme

chování partnera ve světle své ideální představy

A protože jsme v dětství nefalšovaně trpěli

(byť někdy omylem),

držíme se svého ideálu zuby nehty

Už nikdy nedopustíme, aby nás zanedbávali,

ponižovali, neměli nás rádi!

A tak nám partner musí být k dispozici

Někdy jako by ani nesměl mít své potřeby,

svůj život, proměnlivé okolnosti, které by mu

mohly zabránit být tu pro nás

Naše zklamání ze změny plánu,

z náhlého onemocnění partnera anebo

z jeho rozhodnutí jet třeba pomoci kamarádovi,

když jsme s ním chtěli strávit večer,

je dětsky bouřlivé

...

Čím víc se tomuto zahořklému či běsnícímu

mentálnímu vzorci poddáváme,

tím víc se cítíme nemilovaní a tím míň

tolerantní a láskyplní jsme

...

Kdykoliv na vás přijde zklamání a zlost z toho,

že vám partner není k dispozici nebo

dal někomu či něčemu přednost,

pro jistotu prozkoumejte, odkud se síla

těchto pocitů bere

Možná objevíte, že jste podobné reakce

měli už v dětství

Objevíte své vzteklé batole nebo předškoláčka

a možná budete schopni ho i uklidnit

a projevit dospělé pochopení

pro potřeby druhého

...

Potřebujeme se přestat utápět v pocitech

spravedlivého rozhořčení

a naučit se upřímně věřit, že milovaní jsme

Že nás mají rádi

Naše psychika se nám odmění stabilitou

a druhý nás opravdu bude mít rád víc

a bude se s námi cítit bezpečně

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

P.S. Moc prosím, vezměte v úvahu, že tento text není o tom, že máme zavírat oči před případným špatným zacházením. O tomto dalším extrému napíšu třeba někdy jindy.

Štítky:

Výjiměčně dobré čtení
Nejnovější články
Archiv
Tagy
Sledujte Ivetu
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • Facebook App Icon