Nemají mě rádi
Žila byla holčička
Když jí byly čtyři, finálně dospěla k závěru,
že ji rodiče nemají rádi a rozhodla se
zemřít
Za trest
Však vám to ještě bude líto, že jste si mně
nevšímali, že jste byli takoví!
Vykradla se z postýlky, svlékla si pyžamo
a lehla si na ledovou podlahu na chodbě
jejich starého družstevního bytu
„Bohužel“ její imunita, potvůrka, byla
houževnatá, možná stejně naštvaná
jako její majitelka
Takže zima, kosa jako hrom,
ale smrt ne a ne elegantně přitančit
A tak si holčička znovu pyžamko natáhla,
sebrala panenku a šla do postele
...
Uplynulo třicet dlouhých let,
máma s tátou dávno pryč, ale
dnes už dospělá žena
se zase tak moc nezměnila
Stále měla ve zvyku, když se cítila zraněná,
chtít to všechno rychle skončit
a k tomu seknout drápkem, ublížit,
aby to druhého mrzelo, i kdyby tím
měla ublížit i sobě
Když se jí zdálo, že jí partner věnuje
málo pozornosti nebo zažárlila,
hned chtěla z minuty na minutu
ukončit vztah, všechnu komunikaci,
vymazat druhého, ale před tím mu dát
ještě lekci, aby pocítil lítost, vinu a
touhu mít ji zase zpátky
...
Kdykoliv máme pocit, že nás druzí nemají
(podle našich vlastních měřítek)
dost rádi, stanou se z nás
lítostivé nebo pomstychtivé děti
Pomlouváme
Trestáme
Distancujeme se
Zošklivujeme si druhého
Vedeme v ním v duchu monology,
kde ho porážíme či zesměšňujeme
Demonstrativně se rozcházíme
Demonstrativně trpíme
Okázale je nepotřebujeme
Okamžitě přeskočíme k někomu jinému
Předvádíme, že o nás mají jiní zájem
Dokonce se mstíme tajně, třeba nevěrou
...
Pravda je taková, že rodiče nás většinou
doopravdy rádi měli
Neuměli to dát najevo anebo jsme my
svou dětskou hlavičkou nedokázali pochopit
máminu únavu, nedostatek energie,
nutnost postarat se o další sourozence...
Proto je náš pocit nemilovanosti
většinou kardinální omyl
...
A tento pokřivený, špatný úsudek
si pak dál pěstujeme v dospělosti
Povrchně a zkratkovitě posuzujeme
chování partnera ve světle své ideální představy
A protože jsme v dětství nefalšovaně trpěli
(byť někdy omylem),
držíme se svého ideálu zuby nehty
Už nikdy nedopustíme, aby nás zanedbávali,
ponižovali, neměli nás rádi!
A tak nám partner musí být k dispozici
Někdy jako by ani nesměl mít své potřeby,
svůj život, proměnlivé okolnosti, které by mu
mohly zabránit být tu pro nás
Naše zklamání ze změny plánu,
z náhlého onemocnění partnera anebo
z jeho rozhodnutí jet třeba pomoci kamarádovi,
když jsme s ním chtěli strávit večer,
je dětsky bouřlivé
...
Čím víc se tomuto zahořklému či běsnícímu
mentálnímu vzorci poddáváme,
tím víc se cítíme nemilovaní a tím míň
tolerantní a láskyplní jsme
...
Kdykoliv na vás přijde zklamání a zlost z toho,
že vám partner není k dispozici nebo
dal někomu či něčemu přednost,
pro jistotu prozkoumejte, odkud se síla
těchto pocitů bere
Možná objevíte, že jste podobné reakce
měli už v dětství
Objevíte své vzteklé batole nebo předškoláčka
a možná budete schopni ho i uklidnit
a projevit dospělé pochopení
pro potřeby druhého
...
Potřebujeme se přestat utápět v pocitech
spravedlivého rozhořčení
a naučit se upřímně věřit, že milovaní jsme
Že nás mají rádi
Naše psychika se nám odmění stabilitou
a druhý nás opravdu bude mít rád víc
a bude se s námi cítit bezpečně
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz
P.S. Moc prosím, vezměte v úvahu, že tento text není o tom, že máme zavírat oči před případným špatným zacházením. O tomto dalším extrému napíšu třeba někdy jindy.