Bezmoc, odmítání a malé sabotáže
Každý druhý člověk si rád zanadává na politiku
Je to v podstatě totéž,
jako když ušlápnutá manželka
den co den na telefonu s kamarádkou
nadává na svého muže
Projev bezmoci a odmítání
...
Ten, kdo na svou bezmoc reaguje
hněvem a odmítáním,
nemůže v témže okamžiku přijímat,
nepřijímá život, jeho lekce
Nemůže růst
Neklade si totiž otázky:
Co mě tento okamžik učí o mně?
O mé reakci na bezmoc?
O mé obsesi vnímáním bezpráví?
O mé neschopnosti vytvořit si svůj svět
a přijmout body, kde se můj svět
stýká se světy jiných lidí
...
Tam, kde je odmítání, nemůže přijít pochopení
Nadřazuji svůj idealistický pohled na svět,
své preference,
nad svět jiných lidí i nad výsledek,
který vzniká vzájemných působením
mnoha lidí, celého národa, země, kde žiju
...
Zřejmě jsem trpěl bezmocí už v dětství,
ve své rodině, kde chyběl vzájemný respekt a
příjemné místo pro život pro každého člena
A tak se i v dospělosti orientuji na vnímání
utlačování, bohatství jiných, sféru moci jednotlivců
a vnímám sebe jako oběť či
povýšeného anebo zahořklého pozorovatele
...
V dětství jsem si navyknul nadávat,
dokonce vyhrožovat, třeba tyranskému otci,
večer do polštáře
Zvyknul jsem si na své malé sabotáže,
které byly stejně marné, protože si rodiče to,
co potřebovali, prostě vybrali jindy a jinde
...
I v naší současné politice máme
své tyrany a mocné manipulátory a
někdy reagujeme malými sabotážemi
a bojkoty zdola
Je to absolutně logické chování
(taky nechodím k zubaři, který „zneužívá svou moc“
- tj. startuje mou bezmoc -
a je na mně nepříjemný nebo je předražený),
ale když vidím emoce, které tyto bojkoty provázejí,
připomíná mi to chování malých dětí,
které se zlobí a potřebují něco udělat,
cokoliv – je to onen pověstný
kuchařův plivanec do polívky
anebo pomstychtivá nevěra
...
Máme svá malá zadostiučinění,
protože svého politického „rodiče“
neumíme přemoci
a zároveň ke skutečné politické změně
osobně přispět nechceme nebo neumíme
...
Ve skutečnosti je ale tento velký hněv
či užírání se
opravdu jen projevem našeho vnitřního nastavení
a politik, který nás tak štve,
je nám velkým učitelem o nás samých
O tom, jak idealisticky, dětsky, smýšlíme
a chováme se,
když si znepříjemňujeme život
bezmocným vztekem a přejeme si,
aby se k obrazu mému věci změnily
samy od sebe, bez mé dospělé,
aktivní a realitu tvořící intervence
...
Stále platí, že moudrý je ten,
kdo přijímá věci, které nemůže změnit,
případně roste, aby konstruktivním způsobem
přispěl ke změnám, ve které věří
- v radostné energii tvoření a přetváření,
ne boje a bojkotů
...
Utvářejme svou vnitřní pohodu,
svou schopnost souladu s tím, co je
A s nejvyšším pochopením pro
reality jiných lidí,
vědomě tvořme svůj život
I ty malé sabotáže a bojkoty se tím
energeticky změní
v klidné osobní volby
Bohatě se nám to vyplatí i v našich
partnerských vztazích
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz