Kdo jsme a kam jsme se to dostali?

06/04/2018

Už nestačím zapisovat myšlenky,

které mi proudí hlavou

Tak intenzivně vnímám imanentní přítomnost

deprese v naší generaci

Návyk na bezmoc je tu nejpozději od porodu

U vyvolaných porodů to bývá nejhorší

(Teď se to hodí, mladší dítě bude u babičky...)

Urychlené dítě si v sobě nese a v regresích ukazuje

vnitřní vzkaz „Nikdo mě neposlouchá,

nikdo mě neslyší, nejsou se mnou ve spojení“

Depresi miminka z odloučení od matky

po porodu, to bezbřehé zoufalství,

jsem už popisovala mnohokrát

Maminka kojí v odpojení, opět neposlouchá,

co dítě potřebuje, „není tam“ s ním,

proto jí kojení dobře nejde

a dítě se opět propadá do bezmoci

K tomu mámě přestávají fungovat kompenzace

- sama je od narození v lehké depresi,

kterou překrývala zrychlením, zahlcením

a dítě je nejlepší zpomalovač, který existuje

Máma se retraumatizuje, propuknou

její deprese a své odpojení začne projikovat

na partnera, odcizení se začne z hloubi

prokusovat vrstvami dezintegrujících

kompenzačních mechanismů

a maličké dítě procítí ještě větší

energetický útlum na straně mámy

a ještě větší odpojení

(později se to překryje vzpomínkou, že mě

máma třeba potřebovala a lnula ke mně,

to když už jsem byl pro ni určitým

zdrojem energie a „blahodárného“ zrychlení)

...

Jak jsme k tomu došli, jak?

Myslet si, že je možné si zahrávat, manipulovat

jen tak z plezíru či materiálního zisku

biologickými procesy, které jsou

základem toho, kdo jsme?

Indukovat, urychlovat děti, urychlovat a

geneticky modifikovat potraviny,

prodávat jako oblečení něco, co je jen

ztužená ropa,

do hlav si pouštět obrovské množství

elektromagnetických vln,

chodit spát hluboko za noci, spát pár hodin

anebo se budit, když je slunce vysoko,

skoro se nehýbat, takže si naše tělo

po tisíciletí přivyklé určitým vzorcům myslí,

že jsme nepochybně nemocní nebo staří,

protože jen staří a nemocní se nehýbou

...

Pak jdu ve třech letech do jeslí, pak školka,

třeba v pěti, šesti letech, kdy už se vývojově

dostávám do sféry otce, otec buď zmizí,

protože se manželství rodičů rozpadne

anebo na něj musím zanevřít, protože

ho máma nesnáší

Anebo se tátovi začne dařit kariéra

- konečně pořádná kompenzace, euforický plán,

urychlovač, důvod se vzdálit z toho rodinného chaosu

Pokud tu byl předtím s tátou vztah,

nastupuje syndrom zhrzené lásky, toužení

(krásně se pak opakuje v dalším životě)

Pokud tu vztah nebyl, je stejně všechno fuk

(jakož i bude v dalším životě)

...

Nedokážeme se sami utišit, citově nasytit,

cítit se v bezpečí, protože to je prostě naše

nejsilnější emoční linka z období příchodu na svět

a při zpomalení a „návratu k sobě“

prostě vyplouvá na povrch

Pokud se rodiče snažili být určitým způsobem

citově přítomní, pak máme možná v sobě

sinusoidu naděje a zklamané naděje,

jde to stále nahoru a dolů

...

Mám kolem sebe kroužek nejbližších přátel

Pravidelně se setkáváme a stavíme pro sebe

mnohahodinové rodinné konstelace,

ve kterých nejen pročišťujeme, ale i dosycujeme

celé naše rody

Stojíme v mnoha rolích a já

stále zřetelněji vidím, jaký je rozdíl mezi

potížemi našich předků a našimi problémy

Ty jejich byly jasné, přímočaré, zřetelné

- bída, hlad, mnoho sourozenců,

tvrdá ruka ve výchově, někdy válka a odloučení,

nutnost potlačit jemnější city a jednat efektivně

Přesto je jaksi jasno, o co jde

Naproti tomu naše špatná nálada a deprese

(rozhlédněte se po vagónu metra)

jako by neměla jasnou příčinu

...

Základ vidím opravdu v porodech a také

v odpojení od smyslu života, kterým je zajišťovat

smysluplným, přímočarým způsobem přežití

pro sebe a svou rodinu

Obděláváním půdy, sklízením jejich výdobytků,

hospodařením „na svém“, propojením

s přírodou a lidmi kolem sebe takovýmto

prazákladním způsobem

Vyděláváme si na živobytí nesmyslně

To už není ani pečování o druhého

(třeba knížete a jeho stravu, bezpečí a pohodlí,

běžné lidské zájmy),

který mi pak za to poskytuje živobytí

My převracíme papíry, klikáme myší a snažíme se

vmanévrovat do identity manažera X společnosti XY

Útěk za útěkem a nedostatek spojení

s jádrem naší bytosti, zemí,

rukama a srdci lidí okolo

...

Tento týden jsem v konstelaci procítila

psychiku ženy, která žila v bídě, bála se o přežití

nejmladšího potomka, ale zároveň

utvářela silný energetický kruh

se svým mužem a dětmi, pevné, vřelé

energetické pouto s manželem i dětmi,

jaké my zřídkakdy zažíváme

Doslova jako bych s manželem a dětmi

fyzicky tvořila jeden celek

A zřetelně jsem cítila její pocity: „Moje ženství

je nádoba, amfora, která se v mém životě

naplnila až po okraj“

Žádné vzletné plány, nerozkódovatelné deprese,

plané euforie a dětské touhy

po náhražce, něčem vyšším, ideálním

Bída, ano, ale milovaný muž,

ptáčata v mé náruči, na mém těle

a smysluplný, naplňující život

od slunka do slunka

...

Zdá se mi, že při svém uzdravování

potřebujeme jít víc ke kořenům

Pročištění šmouh v porodním záznamu je nutností,

stejně jako pročištění záznamů rodové linie,

ale nestačí to

Potřebujeme začít zpochybňovat

dnešní způsob života

a znovu objevovat spojení se svým tělem,

rukama, přírodou, prakticky orientovanou

tvořivostí, se svými předky, sousedy

Přestat být ztěžka se šinoucími anebo

v panice skřečkujícími roboty

a hrdě se postavit ve svém právu

být svobodný a ve spojení

 

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz

Sdílet na Facebook
Sdílet na LinkedIn
Please reload

Výjiměčně dobré čtení

Včera se mě zeptal kamarád,

jak se pozná (psychicky) zdravý člověk

Tady je pár rysů,

které já osobně považuji za významné

...

Takový člověk

dělá věci, které...

Psychicky zdravý člověk

26/03/2017

1/1
Please reload

Nejnovější články
Please reload

Archiv