Tak je to správné

Opakovaně v konstelacích vidím,

že není dodnes samozřejmostí

vyvinout u sebe plný lidský potenciál cítění

Je to spíš jen možnost a v našich končinách

často nevyužitá

Budou v tom mít historicky prsty

války a různé ideologie, které se přes nás

přehnaly – od křesťanství po komunismus,

spolu s „moderním“ odlidšťujícím

způsobem života

...

Postavy v konstelacích jsou pak buď

hotovými „balvany“, lidmi, kteří nepoznali lásku

a od života se chladně distancují

anebo se snaží žít správně, dělat všechno,

co se očekává od muže, manžela, otce,

ale jen velmi málo cítí

Muž stojí vedle ženy a říká: Jsi hezká žena,

dobrá manželka, dobrá matka,

ale skutečná blízkost chybí

Muž či žena totiž vůbec nechápe či ani

nedosáhne na hlubší city, a tak se snaží

plně řídit pouze hlediskem správnosti

a vklouznout do společenské role,

protože tak se to dělá, takový je život

...

Jejich maličké děti, tvorečkové zatím

zcela spontánní, plní instinktivních emocí,

jsou pro ně nerozluštitelnou záhadou a zároveň

nevědomou upomínkou na hlubokou bolest,

která je v nich samých někde ukryta

Kdo si nepřiznává své vlastní city a emoce

a neumí s nimi zacházet,

musí všemi prostředky potlačit

i emoce svých dětí

...

Jakmile začnu cítit sebe,

jakmile dosáhnu na své přirozené emoce,

můžu je cítit i u druhých

Jakmile začnu rozumět svým emocím,

můžu rozumět i emocím druhých

A jakmile jsem se naučil se svými emocemi

zacházet, mohu s tím pomoci i druhým

...

Je to ten stále omílaný pocit bezpečí

a bezpodmínečného přijetí druhými,

radostně dávané lásky

(mámou, terapeutem, partnerem... ),

které začíná uvolňovat naše „srdce“

a dává nám schopnost pocítit cosi mocného

v těle

Onen Kájou zmiňovaný proud, který

se náhled odkudsi vyroní a začne se brát

o své právo rozdávat se svým blízkým

a vnímat jejich radostnou vnitřní odezvu

...

Onen pocit bezpečí musí obsáhnout i myšlenku,

že můžu být i smutný nebo se zlobit

a máma (později partner či partnerka)

mě budou mít pořád rádi a budu je zajímat

V těle a psychice musí být nastaven onen

neotřesitelný pocit mé jedinečnosti pro rodiče,

kontinuálnost našeho vztahu,

skutečného blízkého vztahu,

ať se děje cokoliv

Jen pak mohu zažít skutečnou blízkost

i v dospělém partnerském vztahu

...

Protože blízkost není každodenní

naplňování rolí

společné vykonávání úkolů,

bouřlivý sex,

ani vzájemné ubezpečování se

o své kráse a kvalitách,

ale úplná otevřenost, ať je jakkoliv bolestná

a potenciálně zahanbující

Návrat k dětské nevinnosti a zranitelnosti

Společná práce na vytváření prostředí,

kde mohou volně, bez zábran

proudit celé naše bytosti

i bytosti našich dětí

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz