Vím, že mě má ráda, ale necítím to

Moje kamarádka je přes rok v roli

alternující maminky pětiletého chlapečka

Její nový manžel s sebou do manželství

přivedl synáčka a jak už to po rozvodech

často bývá, klouček byl zpočátku

odtažitý, náladový, rozháraný

...

Nová rodina mu poskytla vyživující prostředí

a chlapeček se postupně začal uklidňovat a

získávat nadhled, citovou hloubku a

komunikační dovednosti

své nové maminky

...

Před týdnem mi převyprávěla

jejich rozhovor

Hluboce mě dojal a s jejím dovolením

zde sdílím jádro synkova sdělení:

„Já vím, že mě má moje maminka ráda,

ale já to necítím.“

(nešťastně si ukazuje na srdce)

„U tatínka to vím, i to cítím. Cítím,

že mě má rád, ale necítím se u něj

bezpečně.“

(začíná vzlykat)

„Tebe cítím. Cítím, že mě máš ráda

a cítím se v bezpečí.“

(propuká v dlouhý, hlasitý nářek

a na celé dvě hodiny usíná na klíně

své nové maminky)

...

Přestaňme si hýčkat staré křivdy

Přestaňme hledat sycení u svých partnerů

a v náhražkových činnostech

Přestaňme hledat někde venku řešení

pro svá zraněná, ochladlá srdce

Přiznejme sobě i svým dětem o sobě

celou pravdu a pracujme na

přepsání bolestných dětských pocitů

hluboko ve své psychice

tak, abychom se mohli v důvěře otevřít

lidem kolem sebe, pečovat o sebe

bez studů a vin,

plnit svůj pohár tak,

aby nám srdce přetékala

a láska a štěstí se vlévaly do srdcí

našich dětí

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz