"Já se na tebe zlobím a ty... "

„Já se na tebe zlobím a ty si z toho nic neděláš…“

řekl mi někdo před časem vyčítavě

Přistupovala jsem totiž k jeho hněvu

s pochopením, že se potřebuje zlobit,

ne s pocity viny, které očekával

…

Jakmile totiž přijmete za svůj princip,

že s vnitřním světem druhého souvisíte

naprosto okrajově

a že je jen otázkou dlouholetého zvyku,

jak druhý reaguje na životní situace,

víte, že je jen jeho vlastním „rozhodnutím“,

jestli se chce zlobit, smutnit anebo

přistupovat k situacím věcně,

zajímat se o příčiny a hledat řešení

…

Nebrat si věci osobně a nereagovat na hněv

strachem, pocitem viny nebo chlácholením,

je to nejlepší, co pro sebe i pro druhého

můžeme udělat

Je v nás totiž potenciál všech emocí,

potenciál snad ke všem nezralým reakcím

To, čemu věnujeme pozornost a na co

reagujeme ve shodě s očekáváním

emocí stiženého člověka, to posilujeme

…

Určitě znáte nějakého člověka, který

se například ke své první ženě choval

cholericky, řádil jako smyslů zbavený

a v dalším vztahu z něj je zcela podprůměrný

pruďas, kterému jen občas ujede

nějaké to neuvážené slovo

Je v něm potenciál, uložený vzorec,

který ovšem do plné síly vypěstuje jen

zcela určité zrcadlo

Tam, kde se totiž jeho první žena

třeba při pozdějším návratu domů doslova

plazila po zemi a roztřeseným hlasem omlouvala,

se druhá jen zaculila a vlepila mu pusu

…

Naskočte na zlobnou

- například hluboce podezřívavou -

energii partnera a začněte

horem dolem vysvětlovat,

že se zlobí zbytečně, rozebírejte dané téma,

hledejte v sobě poctivě zrnka viny,

abyste druhého uchlácholili… a docílíte

pravého opaku

Kauza začne bobtnat a budete se do ní

stále více nořit

…

Není možné přistupovat na ničivou emoci druhého,

dokonce ani ze solidarity

Za všech okolností je potřeba udržet si

svůj vlastní prostor, své vlastní pocity,

dobrou náladu

To je náš největší úkol

Stále znovu posilovat v sobě radost ze života

a mávat rukou nad momentálními poryvy

psychiky, která si chce přehrávat dramata

…

Můžu samozřejmě chvilkově prokázat

druhému soucit s tím, že ho určité věci ještě

tolik emočně vybuzují, ale ani to nepřehánějme

Přehrávání emočních dramat

nesmí s sebou nést žádný zisk

(získání pozornosti, vynucení poslušnosti…),

jinak se jich váš drahý nezbaví

…

Ano, je to zprvu obtížné

Zvykli jsme si ukazovat na druhého prstem:

On ve mně vzbuzuje špatné pocity

On na mně přenáší svoje nálady

To je ale, s prominutím, holý nesmysl

Stejně jako on má v sobě určité tendence,

máte je v sobě i vy

Křikloun a tichošlápek anebo

tyran a oběť se prostě našli a s gustem

si rozehrávají svoje party

a ani jeden nechce vidět, o co tu jde

…

Zvyk je železná košile

Skrčit se anebo naopak bojovně vypnout,

když na mně někdo křikne,

nám jde samo od sebe, děje se to

automaticky, protože jsme si na to zvykli

a vynaložili příliš málo úsilí na změnu

…

Je potřeba pochopit, jak emoce fungují,

jaké cíle plní – proč druhý křičí

(cítí se osamělý, ponížený, přehlížený?)

a proč já reaguji, jak reaguji

A pak přestat reagovat a pár měsíců

si pobýt ve svém světě a dohlédnout všech nitek

svého strachu a uhýbavých nebo bojovných

taktik přežití

Pochopit, že svůj svět, včetně svých reakcí

si tvořím úplně sám a rozhodnout se

nepřejímat emoce druhého

…

Rozzlobí se… a já dýchám, vracím svou pozornost

zpátky k sobě, nevpíjím se do druhého

a uvědomuji si, že mně se chce myslet na jiné věci,

že ve mně bouře není a požádám partnera,

aby svůj první nával emocí překonal sám,

že si spolu promluvíme později

…

A to bude první krok na cestě

k dospělým hranicím psychiky,

k vlastnímu vnitřnímu prostoru, který není

neustále pronikán „zlými dospělými“

První účinný krok na cestě

ke zralé komunikaci a emoční stabilitě

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz