"Já tohle nechci! Vždyť se tím trápím"

Všechno, co máme v životě,

je naše rozhodnutí

Ano, je to rozhodnutí založené

na malém výběru možností,

na neznalosti, nedostatku rozletu,

pocitech vlastní slabosti,

na dírách v naší mentální mapě

a v našem nitru,

ale rozhodnutí to je

Je to volba, proti níž stojí

jiná možnost

(v naší omezené perspektivě

jen jedna – je to A nebo B),

které se děsíme

...

Odejít nebo zůstat?

Mlčet nebo zažít devastující hádku?

Manipulovat nebo být manipulován?

Nahánět strach nebo být zotročen?

Sloužit nebo být nepotřebný?

Svoboda nebo vztah?

BUĎ ANEBO

Černobílé vidění nezralé psychiky

...

Situace, které nás trápí,

nevidíme jako situace, které

jsme zvolili, které jsme vytvořili

Místo toho si malujeme:

„Prostě trpím.“

„Prostě se zlobím.“

(ono se to ve mně zlobí samo)

„Prostě jsou zlí a já nemůžu nic udělat.“

„Manipulují mnou.“

„Jsem slabý, nemocný.“

...

Všechno to jsou léty vytvořené sugesce

...

Všichni víme, aspoň teoreticky,

že kdo se v dětství cítil slabý

a jako oběť, zvyknul si na to

a cítí se tak i v dospělosti

Někdo do MNĚ vrazil

(oni do mně vrazili)

Někdo MNĚ urazil

Oni MNĚ podvedli

A tak dále

Všechno všecičko si interpretuje

ve smyslu: ONI zlí, neurvalí, nenasytní...

Nikoliv JÁ vytvářím situace

Například do mně někdo vrazí

Nevidím, že v nasupení očekávám,

že do mně někdo vrazí a se

založenýma rukama čekám, až se to stane

Nespolupracuji, neuhnu v klidu

ten potřebný centimetr,

aby se to nestalo

Potřebuji zažívat křivdu

a zároveň se jí trápím

...

Anebo naopak ustupuji, ustupuji, takže

i zprvu celkem vstřícný partner

začne logicky víc a víc pronikat

na mé území

A voila!

Můžu být spokojen – zase jsou

na mně zlí, zneužívají mě

a můžu se tím trápit

...

Sama jsem prošla několika fázemi vývoje

...

Nejdřív jsem byla

v emočně vypjatých situacích

úplně paralyzovaná

„Dostávala jsem“ epileptické záchvaty

a trápila se tím

...

Po čase jsem objevila nový svět

- zjistila jsem, že se nepříjemným situacím

můžu vyhnout AKTIVNĚ

Přišlo moje únikové období

Byl to velký pokrok

Nejednou jsem nemusela mít záchvaty

a „být odpojována“ od situací,

odpojovala jsem se od nich aktivně

vlastním rozhodnutím, které jsem si ustála

Ale, co myslíte, nadšení mi vydrželo

jen chvíli a pak jsem se začala

svými úniky trápit a měla pocit, že je to

silnější než já, že JÁ utíkat nechci

...

Potom nastoupilo období hněvu

Hřídele mé dlouho potlačované energie

zavířily a často hřmělo, už jsem měla sílu

postavit se za sebe

Nemusela jsem už utíkat

(paralýza, ta byla už dávno zapomenuta)

Nu ale, to víte, trápila jsem se zase

Nechtěla jsem vybuchovat,

nemohla jsem to ale ovládnout,

„to samo“

Ale bylo to zase rozhodnutí

- z mého omezeného rejstříku

paralýzy, útěku a hněvu

jsem si volila hněv

Submisivita, ponížení, ublížení

nebo hněv,

našeptávalo mi moje dětské podvědomí

A nebo B

...

Teď jsem ve fázi, kdy mám

a často dosáhnu na další volbu:

cítění sebe i druhého,

svých i jeho emocí, strachů, motivací

Orientace na hledání dobra

v sobě i druhých

Upřímná komunikace

...

Daří se to vždy?

Samozřejmě, že ne

Ale zdá se, že póza oběti mě

už natrvalo opustila

A i když se rozzlobím, vím, že je to

jen můj problém – že zlobit se

na kohokoliv, včetně sebe,

je jalové a bláhové, ale je to

v této chvíli prostě moje volba

...a až se vyspím, dobře najím

a udělám si něčím radost,

dosáhnu zase na své zralejší já

P.S. A od doby, co přijímám, že

nejsem oběť a vše je moje volba

a žádnou z nich se manýristicky netrápím,

nevyhýbám se odpovědnosti

a místo demonstrativního trpění

JEDNÁM,

přestala jsem mít své obligátní

angíny a chřipky

Jsme prostě tvůrci svého těla,

vztahů a světa

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz