"Jak to, že všechno chápu, ale změna trvá tak dlouho?"

„Jak to, že přesně chápu, jak jsem k tomuto programu

kdysi přišel, ale stále ho nemůžu změnit?“

...

Ve skutečnosti většinou chápeme jen málo

Pokud chybí byť i jen část informace,

nevíme vlastně nic, nechápeme celek

...

Můžeme třeba zazlívat mámě, že neodešla

od tyranského partnera a nedokázala ochránit

sebe ani nás

A už nevidíme a nechápeme realitu člověka

který po světě chodí jako prázdná skořápka

bez vlastní energie a motivace k žití,

protože kdysi nezažil vyživující spojení

se svou vlastní mámou

Nechápeme, že jakkoliv brutální spojení

je pro mámu na hluboké energetické úrovni

vlastně zázrak, záchrana a výživa

...

Anebo nechápeme, proč si máma už nikdy

nenašla partnera, proč od rozvodu

jen seděla, hořkla a průsvitněla

A nevidíme její vzorec z dětství,

kdy si ji její máma uchvátila pro sebe a

nedovolila jí utvořit si vztahy s okolím,

zamilovat si otce, ani sourozence

a v hlavičce dítěte se usadil koncept

jediného, nenahraditelného zdroje

energie a spojení

...

Věřte, že nikdo se nechová iracionálně

Příroda nás prostě vybavila

neprůstřelným pragmatismem,

organismus je přísně užitkový

Jde jen o to, že mnohé ze základních motivací

jsou prostě uloženy velmi hluboko,

skryty i před samým jejich nositelem

...

Pokud si myslíme, že máma je

prostě a krásně blbá

a táta tyran z plezíru a své volby,

nechápeme své rodiče,

nemůžeme je plně přijmout

Nemůžeme jim odpustit,

nemůžeme se s nimi ztotožnit,

dojít klidu a spojení se sebou samým

Jsme plní chladu či nenávisti

anebo aspoň rozporuplných pocitů

...

Jakmile pochopíme všechny souvislosti

a zesílíme natolik, abychom mohli žít

docela pěkný život,

automaticky odpustíme

To ale neznamená, že nad obzorem

vyjde zářící Buddhova hlava

a ocitneme se v ráji

Naopak, naše pocity se na čas

můžou ještě zhoršit

...

Jakmile přestanu zazlívat rodičům

a celkově se odkřivdím i vůči partnerovi,

začnu vnímat, že své emoční linky,

křivdy, vzteky, lítosti, sklony k depresi...

si s sebou nesu uvnitř, že jsou součástí mně

a partner a další lidi o ně jen klopýtají

Tady teprve začíná práce na sobě

Přestáváme ztrácet čas bojem o to,

aby ostatní neklopýtali o má zranění

(byli dokonale milí, pozorní, obětaví...)

a začneme se zajímat o své zranění,

studovat, kde vzniklo

Poznávat ho, stejně jako když poznáváte

nového partnera

Vést s ním stálý dialog

...

Po čase už opravdu víme vše

Období plochých vhledů skončilo

Známe své zranění dokonale,

nikoho z něj neviníme a víme,

jak bychom chtěli změnit své chování,

ale... chybí nám pro to základna

...

Víme třeba, že potřebujeme uvolnit svůj hněv

anebo pevně trvat na svých hranicích,

ale nějak to nejde

To proto, že když se snažíme akcí přepsat

jedno zranění, probudí se druhé

Třeba nezpracované zranění z opuštění

Neumíme si prostě představit, že by se druhý

mohl fatálně rozzlobit a opustit nás

...

A tak začneme chápat, že naše strachy

jsou v nás uloženy ve vrstvách a že je dobré

začít odspodu a jít nahoru

Zpracovat bezmoc a strach z opuštění

plodu, kojence, batolete, ale i předškoláka, který

žil v ovzduší ve vzduchu se vznášejícího rozvodu

a pak se teprve pokoušet o budování

svého sebevědomého prostoru ve vztahu

...

Zpracujeme tedy jedno zranění, uděláme krok

a zase nás něco zastaví, je tu další zádrhel

Další vnitřní rozpor, strach, který jde proti

naší touze expandovat do plnějšího života

Už ale víme, že nemáme složit ruce v klín

a zoufat si, ale pokračovat v sebereflexi

a pak zdolat další překážku

...

A pochopíme mechanismus změny:

Uvědomění tématu

Plochý vhled

Plné pochopení, odkřivdění se

Dialog se zraněním

Formulace nového přesvědčení

Zpracovávání různých „proti“

Překonávání starého a cvičení nového návyku

...

Po čase už nebudete toužit po tom,

aby ostatní obcházeli vaše zranění,

aby vám bylo ploše dobře

(za cenu ztráty spojení s partnerem)

Budete se radovat z nových objevů

a když se vám místo boje podaří

vejít v dialog se zraněním

a odvalit pár balvanů, které

stojí v cestě novému životu,

budete se cítit docela hezky,

i když ještě nejste v cíli

...

Jak řekla nedávno na kurz jedna žena:

„Když se mi podaří

neutíkat od svých špatných pocitů,

nevinit za ně druhé,

ale zaměřit se dovnitř a jít s nimi

ruku v ruce jako starší sestra,

po chvíli odplynou

a já se cítím zase o něco silnější

Po pravdě, cítím se jako bůh.“ J

Iveta Havlová

www.ivetahavlova.cz