Nehledat chybu, ale postarat se o prostor
Malé dítě ještě nedisponuje
knihovnou různorodých zkušeností,
sférou kritického rozumu
a nemá dost nezávislosti na to,
aby se mohlo s nadhledem probírat
škálou emočních reakcí a výbuchů
svých rodičů
Rozlišovat mezi nimi a tolerantně,
přitom citově nedotčeno,
přecházet excesy, včetně
desetiletých a staletých „povodní“
a vnímat, že je za všech okolností,
kdesi uvnitř milováno a že rodiče
myslí všechno dobře
...
Děti zkrátka berou všechno doslovně,
všechno si, z pohledu dospělého,
„moc berou“
a vytvářejí si teorie o tom,
že nejsou milovány, protože
za nic nestojí
(později z toho může vzniknout:
Za nic nestojí lidi a svět)
...
Proto nemůžeme nechat děti
samy sobě
Nemůžeme přecházet bez vysvětlení
a omluvy
ani jeden ze svých excesů
Dospělí mají povinnost snažit se
přilaďovat k dětem
Snažit se pochopit, co dětem působí,
vysvětlovat kontext svého chování
Omlouvat se a spolu s dětmi
hledat cesty, jak se každý den
navzájem lépe chápat
...
Je nezralé a škodlivé
nechat nepříjemné události bez dovětku,
pouze se začít chovat zase hezky
a doufat, že tím všechno napravím
Dosáhnu tím jen dobře známého rozporu,
kdy závislé dítě vidí, jak rodiče potřebuje,
jak se rodič snaží a má tendenci cokoliv,
co se nehodí do tohoto obrázku
vzít na sebe
Maminka a tatínek jsou hodní, takže když
na mně někdy tak moc křičí,
znamená to, že já jsem moc špatný
Když si mně nevšímají, jsem nezajímavý
Když maminka pláče, protože jsem zapomněl
na Den matek, jsem sobecký
...
Co své děti naučíme v dětství,
darujeme jim na cestu do dospělosti
Co je nenaučíme, to nebudou znát
...
Můžeme tak prodloužit svůj rod o další lidi,
kteří se neumějí omluvit,
protože namísto síly cítí
v omluvě a vysvětlení
své ohrožení
Dospělé, kteří neumí vnímat sami sebe
a zároveň se přilaďovat k druhým lidem
Dospělé, kteří doufají, že jim jejich činy
projdou, že se na ně nějak zapomene,
že to nějak dopadne
Dospělé, kteří dělají rozhodnutí a konají
doslova se zavřenýma očima
a zatajeným dechem
- zvlášť když si chtějí dovolit něco,
co cítí, že si „nezaslouží“
...
Každý z nás si v sobě nese kus dítěte
- strachy, nejistoty, obavy -
a tak je naší povinností,
kdykoliv na to máme sílu,
se přilaďovat i k druhým dospělým
K dítěti uvnitř partnera, kolegovy, kamaráda
Vysvětlovat své pohnutky
(z pozice vlídnosti a štědrosti,
ne strachu či viny)
a dopřávat druhému komfort uklidnění,
že možná byl kritizován nebo přehlížen,
ale chyba není na jeho straně
Ukazovat druhému své vnitřní tlaky,
prázdná místa v mapě, chaos,
zasazovat vnější dění do kontextu
...
Dospělý člověk od sebe nepotřebuje
utíkat ani tutlat své „prohřešky“
Nepotřebuje se obhajovat,
protože ví, že všechno dělá
s nejlepším úmyslem
Ale kdykoliv je to možné,
postará se o energetický prostor
kolem sebe - svůj i lidí, kteří jsou
v jeho životním prostoru
...
Moje maminka v jisté etapě svého dětství
trpěla hladem
Jednoho dne přesto přišel její táta
a daroval jí pytlík třešní, takový luxus!
Bohužel se přihnala parta kobylek,
starších příbuzných, dětí
a třešně jí snědly, nechaly jednu shnilou
Totéž se mi povedlo teď o víkendu
Dojedla jsem přítelkyni třešně
- bez přemýšlení -
a o několik hodin později zjistila,
že je hledá a zaslechla
v jejím hlase zoufalé dětské tóny
retraumatizace
...
Následoval malý pokus o obhajobu,
pocit, že o nic nejde
a další den zvědomení a happy end
s návštěvou, sušenkami
a pytlíkem třešní
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz